Inscenace Kainarovy Zlatovlásky se stala dalším důležitým mezníkem z hlediska vývoje jevištního výrazu divadla. Oblíbenou, leč dobově poplatnou Kainarovu předlohu Krofta s Jiřím Vyšohlídem razantně upravil, zbavil řady naivních motivů a tento pohádkový námět interpretoval jako tragickou, emotivní výpověď o životě a smrti, která se svým pojetím blížila až antické tragédii. Dramatické jádro inscenace přitom tvořil rivalský vztah Krále a Jiříka, kteří zde oproti jiným interpretacím byli vyloženi jako vrstevníci, sokové (nejen) v lásce. Miloslav Klíma pak tuto interpretaci uvádí do ještě hlubších souvislostí: „Jako v každém mýtu dohromady tvoří jednu lidskou bytost. Spor a dramatický zápas příběhu je tu v tom, která ta poloha člověka bude mít navrch.“
Na emocionální účinnost inscenace měl nezanedbatelný vliv další charakteristický rys drakovských inscenací, který ve Zlatovlásce dosáhl prozatímního vrcholu, a tím bylo kolektivní, ansámblové herectví. Tomu nahrávalo jak scénické řešení prostoru, kdy kolem centrálního objektu určeného pro loutky vznikl otevřený prostor společné hry všech herců, tak princip kolektivního vypravěčství stylizovaného pod taktovkou Jiřího Vyšohlída do podoby voicebandu. Aby byly podmínky pro tuto souhru a společné zaujetí tématem co nejpříhodnější, zavedl tehdy Krofta takzvané přípravné inscenace. Před zkoušením samotného vybraného titulu se sbíral textový či písňový materiál, který byl zpracován formou pásma nebo revue.

Premiéra: 17. 9. 1981

Dramatik: Josef Kainar
Úprava: Josef Krofta
Režisér: Josef Krofta
Výprava: Petr Matásek
Zvuková montáž: Petr Vyšohlíd