V pořadí třetí z triptychu inscenací inspirovaných lidovým loutkářstvím byl legendární Enšpígl, který po Faustovi zakotveném v české loutkářské tradici a Petruškovi pocházejícím z ruského divadle připomněl typ lidové šprýmaře oblíbený na území dnešního Německa, Nizozemí a Francie již od středověku. Paralelně rozehrávaným příběhem dvou loutkářů se pak tento starý příběh dostával do nových souvislostí. Jak upřesňuje Miloslav Klíma: “Pozoruhodná integrace Enšpíglova příběhu s příběhem loutkářským při nezastíraném a naopak zdůrazňovaném loutkářství přinesla ovoce jednak tím, že lidový příběh byl zřetelně a přehledně realizován, ale navíc byl zhmotněn zaujatou snahou dvou loutkářů (Matěj Kopecký a Věra Říčařová), takže docházelo i k vzájemnému ovlivňování těchto rovin. Navíc tato vazba na „profesní“ zákulisí táhla lidový příběh do širších souvislostí a směřovala opět k přesahu až k pověsti či legendě.” Jedinečnou výtvarnou podobu dala inscenaci výprava Františka Vítka, skládající se z řezbou zdobené a pohyblivými figurami opatřené kramářské boudy a marionet na drátě vyvedených z hrubě opracovaného, surového topolového dřeva. Vše pak dokázali obsloužit pouze dva herci, Matěj Kopecký a Věra Říčařová, kteří inscenaci proměnili ve svůj herecký koncert.

Premiéra: 8. 2. 1974

Dramatik: Jiří Bártek
Režisér: Josef Krofta
Výprava: František Vítek
Hudba: Jiří Vyšohlíd
Pohybová spolupráce: Ctibor Turba