Pinokio

Inscenace Pinokio je jednou z prvních porevolučních drakovských inscenací Josefa Krofty a zároveň se zařadila mezi jeho vůbec nejslavnější. Miloslav Klíma o ní do monografie o Josefu Kroftovi (M. Klíma, K. Makonj a kol.: Josef Krofta – inscenační dílo. Pražská scéna, 2003) napsal:

Koncept inscenace spočíval v nejprostším a zároveň nejznamenitějším nápadu: ta myšlenka umožnila, že Pinokio byl dřevěný a současně živý. Za jeho živost, za život dřevěného panáčka, by se mohlo obecenstvo zaručit hlavou, kdyby to bylo nutné. Tak silný byl dojem samotné existence postavy, která neměla stálého animátora a do pohybu ji uváděli všichni, kdo se účastnili hry, celý divadelní svět, celé ovzduší scény.
Kroftův Pinokio byl jakousi dřevěnou imitací, kopií – v konturách zachycené – představy. Byl to obrys Pinkoia, jakoby načrtnutý dětskou rukou na zdi nebo na ohradě a zachycený do lišt a prkýnek. Něco jako trojdimenzní, neklidná a pružná čára.
(…)
Z Kroftovy inscenace o Pinokiovi, který miloval i nenáviděl, protestoval a hořel živým ohněm, tonul a vstával z mrtvých, se do divákovy paměti nejtrvaleji vepsala scéna, v níž se na katafalku ležící Pinokio snaží vzkřísit Gepetta, který nad ním umírá žalem. Zvlášť když dřevěný človíček držel “v dlani” hořící zápalku s vírou, že až se plamen dotkne jeho dřevěného těla, Gepetto vstane z mrtvých. A nemýlil se. Gepetto včas zasáhl. Od té chvíli budou žít oba. Láska zvítězila i nad pokušením smrti. Její síla přemáhá moc zoufalství, a co je nejdůležitější – vrací smysl tvorbě umění.

Václav Königsmark pak v publikaci vydané při příležitosti mezinárodního projektu Babylonská věž charakterizuje inscenaci takto:

“Vedle pohádkového příběhu, v němž řezbáři Gepettovi ožije jeho výtvor, dřevěný panáček Pinocchio, s nímž děti zažijí četná dobrodružství, aby si jej postupně zamilovaly, nabízí ještě cosi jiného. Je to zároveň výlet kamsi za hranice lidského života. Gepetto tam může Pinocchia následovat jen díky vztahu, který k němu cítí, a láska je nakonec to, co Pinocchia vrátí zpět do života. Cit, který překračuje hranice života a smrti, je cosi, co tu vyznívá přirozeně a nedidakticky, silou inscenačního tvaru, jeho divadelní magií a samozřejmě také prostotou a autentičností hereckého výrazu (Gepetto Václava Poula).”