Fenomén Drak – Jan Borna

Komponovaný večer významných momentů, témat a osobností historie Divadla DRAK, tentokrát s divadelním režisérem, autorem, pedagogem, básníkem Janem Bornou.

Jan Borna absolvoval obor Teorie kultury na FF UK (1983) a režii na DAMU (1988). Byl členem Volného spojení režisérů (1987-1990), režíroval v brněnském HaDivadle (1985-1986), loutkovém divadle DRAK (1989-1992), Realistickém divadle v Praze (1991-1992). V letech 1993-1996 byl uměleckým šéfem a režisérem Dejvického divadla. Spoluzakládal divadlo Vizita. Od roku 1990 vedl ateliér herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Od roku 1996 je režisérem a členem uměleckého vedení Divadla v Dlouhé. Před lety Jan Borna onemocněl roztroušenou sklerózou, která mu čím dál, tím více ztěžuje život a práci. Přesto každý rok připraví novou a vždy zaznamenáníhodnou inscenaci.

K významným inscenacím Jana Borny patří zejména: Bajky o lišákovi a Hry pro děti a s dětmi (HaDivadlo), Ubu spoutaný a Kuřecí hlava (Volné spojení režisérů), Mystéria Buffa (DRAK), Velvyslanec (Realistické divadlo), Dobrodružství dona Quijota a Tango (Dejvické divadlo), Kabaret Vian-Cami, Jak jsem se ztratil, Kabaret Prévert-Bulis (Divadlo v Dlouhé).

Za umělecký rozvoj divadla pro děti a mládež získal Cenu Českého střediska ASSITEJ a na rok se stal Králem dětského divadla (2002). Zároveň byl jedním z pětice nominovaných na světovou Cenu čestných prezidentů ASSITEJ (Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež)

Za celoživotní umělecké zásluhy v oblasti divadla dostal Cenu ministerstva kultury ČR (2008).

Cesta

Inscenace o větru ve vlasech. Hudebně-divadelní jam session inspirovaná fenoménem iniciační cesty procházejícím historií americké literatury od Marka Twaina, přes Jacka Londona, Jacka Kerouaca až ke Cormacu McCarthymu.

Náš hrdina (pojmenovali jsme ho Jack na upomínku dvojice tuláků-litérátů London-Kerouac) je student literatury, který má ale teoretizujícího a od reality i tvorby odtrženého studia po krk. A stejně tak spořádaného života ve městě a výhledu na nalajnovaný život v duchu amerického snu. Tak se této přítomnosti a budoucnosti rozhodne utéct, sbalí se a vydá se na stop. U krajnice potkává svůj protiklad, Hucka (na upomínku Huckleberryho Finna, prvního slavného vagabunda americké literatury) tuláka bez domova, bez závazků, bez plánů. Jako třetí do party pak k nim ještě přibude Carolyne, která na cestu utekla před svým snoubencem a blížící se svatbou. Ti tři se tedy vydávají na cestu a za její cíl si volí San Francisco – nejzápadnější výspu a město s pověstí svobodného ráje. Ale o cíl tu zase tak moc nejde. Důležitější je cesta samotná a její smysl nespočívá v cíli, nýbrž v pohybu.

Ocenění a nominace:

Širší nominace na Cenu Thálie v kategorii Loutkové divadlo pro představitele hlavní role Dominika Linku. Porota ocenila jak „v kontrastu k poněkud drsně vyhlížejícímu zevnějšku herec poodhaluje křehké stránky melancholického hrdiny, který se učí poznávat hodnotu svobody.“

Napsali o nás:

“Navýsost hravá a herecky i muzikantsky znamenitá je Cesta, nová inscenace režiséra Jakuba Vašíčka a dramaturga Tomáše Jarkovského, jíž královéhradecké Divadlo Drak ve svém studiu cílí na náctileté. A cílí na ně s americkou literaturou, muzikou i jazzovou poezií beat generation.”

“Sílu některých obrazů na scéně Kamila Bělohlávka, kde diváci sedí proti sobě, se nesluší prozrazovat a ani kouzlo překvapivých hudebních motivů Daniela Čámského. Cestu lze jen doporučit, a to nejen školám. Je sice zbožným přáním, aby hra zažehla u studentů zájem o četbu amerických klasiků 50. a 60. let, avšak určitě citlivé duše strhne k tomu, že nestačí zažít a užít, ale hlavně prožít. Každý moment a nést za to následky.”

Petr Mareček, MF DNES, 30.11.2019 | hodnocení 80%

„Je to kousek pěnivý jak sekt, a zároveň chvílemi čpící jak zvětralé pivo. Jarkovský s Vašíčkem ve spolupráci se skvělými muzikanty dokážou správně dávkovat situace (…) Baví to i interaktivitou, ale i tou svobodnou hravou atmosférou a následným smutkem, když se po eufórii najednou ukáže odvrácená strana tuláctví. A ještě něco – Jazmina Piktorová je doslova ztělesněním ženskosti, a krásně zpívá. Jo, viděla jsem podruhé a šla bych zas.”

Jana Soprová, Zpravodaj 69. Loutkářská Chrudim

Princezna Turandot

Princezna Turandot – dcera čínského císaře – neví, co je láska, a za žádnou cenu se nechce vdávat. Vymíní si proto na otci, aby uzákonil krutou podmínku pro všechny její nápadníky. Kdo chce princezninu ruku, ten musí uhodnout tři její hádanky, jinak bude o hlavu kratší. A hlavy padají a padají, protože Turandot je zatraceně chytrá. Je však také moudrá? A co může vzejít z jejího setkání s českým Honzou, který se také zařadil do zástupu nápadníků a tím i čekatelů na (téměř) jistou smrt?

Příběh kruté a pyšné princezny Turandot zřejmě jako první zpracoval perský básník Nízámí již ve 12. století. Prostřednictvím sbírky pohádek Tisíce a jedné noci se pak dostal i do Evropy, kde jej typickými prvky commedie dell’arte okořenil Carlo Gozzi. Po něm se tímto příběhem nechala inspirovat i řada dalších evropských autorů v čele s Friedrichem Schillerem či Bertoldem Brechtem. Nejvíce ho však zřejmě proslavil Giacomo Puccini, který na jeho motivy zkomponoval věhlasnou stejnojmennou operu. I české loutkové divadlo ovšem již má na kontě přinejmenším jednu jeho originální verzi, a sice legendární libereckou inscenaci Markéty Schartové Turandot Ukrutnice z osmdesátých let minulého století. A nyní se příběh čínské princezny objevuje i na prknech Divadla Drak.

(Pokračování textu…)

Faust

V barokních kontrastech, rozkročené mezi fraškou a tragédií, pokleslostí a moralitou, představíme malé i velké divadlo světa, a stejně tak i malý a velký svět divadla.

V této unikátní inscenaci vytvořené u příležitosti šedesátého výročí založení Divadla Drak se představuje celý soubor divadla, který připomene kočovnické, jarmareční kořeny našeho divadla. A jaké jiné téma se více hodí pro oslavu loutkářského jubilea, než téma faustovské, které je s loutkovým divadlem neodmyslitelně spjato? Příběh doktora Fausta, který upsal svou duši ďáblu, se za staletí dočkal bezpočtu lidových loutkářských variací. K těm nejslavnějším – s úctyhodnými 273 reprízami – patří představení Johanes doktor Faust, které na prknech divadla Drak zinscenoval legendární Matěj Kopecký. Právě verze, jak ji podle loutkářských tradic, starých rukopisů a Matěje Kopeckého obnovil Prof. Dr. Jindřich Veselý, se nám stala východiskem pro inscenaci, která se odkazuje nejen k našim předchůdcům z řad kočovných lidových loutkářů, ale i k nejvlastnějším tradicím našeho divadla. Stylově v divadelním šapitó!

Napsali o nás:

 ,,A největší zážitky z festivalu? …………….a samozřejmě premiérový Faust z Draku: totální, mnohovrstevné divadlo, paměť i inovace jedné tradice, víc po duchu i liteře dle Goetha než očekávaného Matěje Kopeckého, to vše z dílny Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka. “

Vladimír Just,  Poznámky k DER 2018, 4 -17.9.2018, ročník 25,  Divadelní noviny, on line

 ,,Otevřená oslava jubilea a divadla-hry vůbec se tu organicky spájí s drakovskou parafrází Goethova světa zbaveného mystéria – příběh vlastně už dnes nikoho nezajímá, protože se chceme bavit, mít rozlet, prachy a vliv, když už máme a známe všechno. Jen pozor, Marlow Faustovi nepřipsal happy-end, a tak se inscenace (teď už lakonicky) vrací k populární tradici.”

Šárka Švábová, Letem světem Hradcem ( No.1), 4 -17.9.2018, ročník 25, Divadelní noviny, on line

Čert a Bára

Kdysi dávno poslali čerta Matlase na svět, aby dělal to, co čerti na světě obvykle dělají. Strašit lidi, sbírat duše hříšníků, škodit, kde se dá…Jenže Matlas není zrovna vzorný čert. Do práce se mu dvakrát nechce, a tak si v lese najde opuštěné stavení, kde se skryje, aby měl pokoj od pekla i od lidí. Jenže tam ho jednoho dne najde Bára, která je tak trochu jiná než ostatní. A navíc je tak mladá a hezká! Žádný div, že okouzlený Matlas si na peklo už ani nevzpomene. Jenže peklo si vzpomene na něj a chce si ho vzít zpět. Dokáže ho Bára zachránit? Nebo skončí v pekle i s ním? Nebo už se nikdy neuvidí? Jak tohle celé dopadne?

Autor, režisér a herec Jiří Jelínek je zakladatelem divadla Dno, čtyři roku působil v brněnském Divadle Husa na provázku, v současnosti je na volné noze. Spolupracuje například s pražským Divadlem Minor, s brněnskou Redutou nebo s Městským divadlem Zlín. Za svou tvorbu získal řadu prestižních ocenění (cena Divadelních novin za alternativní divadlo, ceny Erik za nejlepší loutkovou inscenaci roku, ceny mezinárodních festivalů Skupova Plzeň, Mateřinka a Next wave).

MIMOŇ

Planeta Mimo má jediného obyvatele. Ten tu žije spokojeně sám se sebou ve světě, který mu dokonale vyhovuje. Až do okamžiku, kdy se planeta začne z neznámého důvodu přehřívat, a jemu nezbyde než si hledat jiné útočiště. A jaké to bude dobrodružství, netuší v tu chvíli nejspíš ani on sám.
Inscenace vypráví příběh o chlapci trpícím Aspergerovým syndromem, ale jejím tématem je obecně jinakost a bohatství i nedostupnost vnitřního vesmíru, který si každý neseme v sobě a do něhož se dá zvenčí proniknout jen obtížně. A leckdy i zevnitř, vždyť největší záhadou jsme často sami sobě. Vnitřní vesmír hrdiny přibližuje inscenace divákům pomocí jeho deníkových záznamů, jejichž prostřednictvím lze nahlédnout do způsobu jeho uvažování. A také pomocí atmosférické, živě produkované elektronické hudby nebo velkoplošných projekcí vytvořených na základě dětských výtvarných děl.

„Mám rád modrou barvu. Uklidňuje mě. Dává mi pocit jistoty. Modrý svět je svět, který je v pořádku. Klidný, vyrovnaný, bezpečný. Modrá je dokonalá barva. Má tolik podob, tolik odstínů, k čemu bych vůbec potřeboval jiné? Tak například radost má barvu světle modrou jako obloha, smutek je tmavě modrý jako měsíční svit. Ale ne ten zlý, znepokojující smutek, který se zalyká. Modrý smutek je klidný, smířený. Vyvěrá z hloubek a v těch hloubkách zase mizí. A modrá radost zní tiše, nekřičí rušivými tóny, nedere se neurvale na povrch, netřeští, nejuchá. Drží se pěkně uvnitř a jemně se chvěje. Můj svět je modrý, protože je jenom můj. A je jenom můj, protože je modrý.“

Roku 1943 publikoval rakouský profesor medicíny Hans Asperger první studii vycházející z jeho pozorování „psychicky abnormálních“ dětí. Jeho práce však byla zapomenuta a pozornosti se jí znovu začalo dostávat až v 80. letech 20.století. Od té doby se používá termín „Aspergerův syndrom“.

Napsali o nás:

„S postavou Mimoně se úspěšně vypořádal Dominik Linka, který spojuje vedení loutky s promyšleným činoherním výkonem, kdy velmi přesně zobrazuje typickou autistickou řeč těla – tedy motorickou neobratnost, roztěkanost, potřebu uhýbat pohledem a mnohé další… V každém případě je inscenace dalším skvělým příspěvkem k porozumění autistické duši.“

Pavla Bergmannová, Hadrián, zpravodaj festivalu Divadlo evropských regionů, 2019

„Celá inscenace je prostoupena fascinující vesmírnou stylizací. Koho by neuchvátila galaktická hudba vznikající přímo na jevišti za pomoci nejmodernějších elektronických hudebních nástrojů, blikající modul na hlavě Mimoně nebo projekce, toho určitě osloví start rakety s prskajícími zářícími rachejtlemi… Královéhradecká inscenace tedy rozhodně není pouhým didaktickým podobenstvím o tom, jak se chovat k autistům.“

Veronika Švecová, časopis Loutkář 4/2018

„Inscenace, která se ze začátku jevila jako klimatická parafráze Malého prince s Gretou Thunbergovou v hlavní roli (té je mimochodem Aspergerův syndrom diagnostikován), se naštěstí vyvinula v kouzelnou odyseu o hledání bezpečného útočiště a porozumění. Drak přináší báječný příklad nenásilného edukativního divadla, které snad dětským divákům ukázalo, že bychom se ke všem lidem měli chovat trpělivě, chápavě a přátelsky.“

Věra Halamásková, zpravodajství z festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, www.loutkar.eu

O dvanácti měsíčkách

Maruška žije v malé chaloupce se svou macechou a nevlastní sestrou. Ty se k ní nechovají vůbec hezky. Vrcholem pak je, když nebohou Marušku pošlou na mráz, aby jim přinesla třeba jahody: “A bez nich se nevracej!” Co si chudák Maruška teď počne? Venku zuří sněhová vánice, psa by nevyhnal a k tomu ten nesplnitelný, hloupý úkol. Každý přece ví, že jahody v lednu nerostou. Nebo už to nikdo dávno neví?

Tato inscenace pro nejmenší je zároveň sólovou příležitostí pro jednu z nejzkušenějších členek souboru. Ivana Bílková za léta svého působení v Divadle Drak spolupracovala s většinou významných režisérů, kteří naším divadlem prošli a formovali jeho tvář. Hrála v legendárních inscenacích Josefa Krofty (za všechny jmenujme například Prodanou nevěstu), do svých inscenací ji obsazovali Jan Borna, Jakub Krofta, Jiří Vyšohlíd či Tomáš Dvořák.

A na noze pevnina

Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se a tančit. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí. Jednoho dne se však něco přihodí a ona najednou tančit nemůže. Začne si všímat, co se hýbe a tančí kolem ní. Dobrodružství imaginace a radosti ze hry, ve které se prolíná fantazie s realitou, může začít!

Něžně dravý a skutečný příběh o radosti z pohybu pro děti a děti v nás.

Napsali o nás:

„Jazmína Piktorová se s publikem osobně seznámí ve foyer a odvede si ho do studia, díky svému kouzlu a důvěryhodnosti je okamžitě jejich, až má člověk strach, že se jí děti v dobré víře přimotají do akce. Inscenaci otvírá televizní šot, v němž se malá tanečnice svěří, že chce být baletkou. Scénou je pokoj se záclonami, všechno v ní má svou funkci a smysl. Pevnina v poetickém názvu je sádra na zlomené noze, což roztančené dívce brání nejen v tanci. Pohybové a taneční divadlo se potkává s lyrickou klauniádou, beze slov, přesto srozumitelnou. Pohotová výtvarnice několika tahy oživí degasovskou baletku, zaplaví scénu hmyzem, když Jazmínu trápí mravenčení pod sádrou, nebo z barev kouzelně rozpíjí světy vesmíru i fantazie. Zdánlivě jednoduchý nápad, ale s ohromným účinkem, tanečnice i malířka na sebe slyší, vnímají rytmus. Kdyby existoval měřič žasnutí, věřím, že malí i velcí by vykazovali stejnou hodnotu. Špalková a spol. sáhli do vlastních vzpomínek, a aniž by odkazovali na jakéhosi Tuláka po hvězdách pro nejmenší, v inspirované miniatuře, která šetří slovy, otevřeli vzpomínky i dospělým. A ve čtyřiceti minutách oslavili pohyb, tanec, divadlo a fantazii, na kterou může být handicap krátký.“

Petr Mareček, MF DNES, 25. 2. 2019

„A nakonec nejkrásnější, nejnevinnější, nejnajivnější a nejsmyslnější ve své kráse – naděje. Nevyčerpatelná, nezlomná, neomezená, čistá naděje dítěte. Žádné obavy, pochybnosti a omezení. Naděje, kterou jsme my dospělí mívali. Při sledování inscenací nabýváme dojmu, že není důvod, proč bychom v nás znovu neměli důvěřovat dítěti. Jedna silná připomínka, že divadlo a představivost přesahují jakýkoliv handicap.”

Úryvek z recenze našeho vystoupení od dramaturgyně Stely Mišković na Mezinárodním festivalu alternativního divadla FIAT v Černé Hoře, srpen 2020

O bílé lani

Královskému páru se narodila dcerka, dali jí jméno Jitřenka. Byla hodná, hezká a rodičům by mohla dělat jen samou radost, kdyby se však nad ní nevznášela zvláštní hrozba. Do jejích šestnácti let na ní nesmí dopadnout jediný paprsek slunečního světla, jinak…A tak dal král vystavět zámek bez oken a dveří rozhodnut, že Jitřenku před paprsky uchrání. Jenomže beze světla se žít nedá…

Bílá je barva nevinnosti, neposkvrněnosti, čistoty. Z hlediska biologického je však bílá laň jedním z mnoha příkladů albinismu. Albíni jsou v živočišné říši (a ostatně i mezi lidmi) vzácností, ovšem za tuto výlučnost platí vysokou cenu. Jednak je jejich výrazné zbarvení činí samo o sobě bezbrannějšími a ve volné přírodě ohroženějšími, zároveň však jsou časté případy, kde je stádo nebo smečka pro jejich výlučnost odvrhne. Na druhou stranu jim bývají připisovány výjimečné, někdy až mystické vlastnosti. S bílou laní tomu není jinak. Stará myslivecká pověra například praví, že střelec, který uloví bílou laň, do roka zemře.

(Pokračování textu…)

O zlaté rybce

Kde jsou ta přání? Voda je vzala! Autorská baladická inscenace vypráví pohádkový příběh o rybce, která výměnou za svobodu dokáže plnit přání, a o pošetilosti těch, kteří neví, co by si tak ještě mohli přát. Příběh, který už staletí děti i dospělé varuje před silou přírodních živlů, k nimž je radno se chovat s úctou. Vždyť voda dokáže obdarovávat i brát. A moře, to je hodně, hodně vody…

Scénograf a režisér Kamil Bělohlávek pro inscenaci vytvořil působivou minimalistickou výpravu inspirovanou přístavy a rybářskými bárkami, která je schopna bezpočtu proměn a dává vyniknout řezbovaným loutkám Jiřího Bareše.

Napsali o nás:

„Novinka O zlaté rybce, kterou v Draku coby debutant režíroval scénograf Kamil Bělohlávek, je přímočarou, úhlednou a úhledně odvyprávěnou potemnělou námořnickou baladou, kde podvědomě cítíme až v desáté řadě vůni přístavu, bídy a moře. Bělohlávek se spoluautorem, dramaturgem Tomášem Jarkovským, a skladatelem a textařem Markem Bělohlávkem vše točí kolem jednoduchého scénického nápadu s ohromnou průsvitnou polokoulí a čtyřmi stožáry s lany a plachtou. Od kapky vody se úsporně čaruje až k bouři, slaná voda je osudem starému rybáři a jeho ženě – semetrice, jimž veškerý zbídačený úděl vtiskl do každé vrásky řezbářský mistr Jiří Bareš. Ve dřevě ožívají neštěstí, krutost, pošetilost, citová bezbrannost, ale i hloupost, pýcha a lakota.“

Petr Mareček, MF DNES