O dvanácti měsíčkách

Maruška žije v malé chaloupce se svou macechou a nevlastní sestrou. Ty se k ní nechovají vůbec hezky. Vrcholem pak je, když nebohou Marušku pošlou na mráz, aby jim přinesla třeba jahody: “A bez nich se nevracej!” Co si chudák Maruška teď počne? Venku zuří sněhová vánice, psa by nevyhnal a k tomu ten nesplnitelný, hloupý úkol. Každý přece ví, že jahody v lednu nerostou. Nebo už to nikdo dávno neví?

Tato inscenace pro nejmenší je zároveň sólovou příležitostí pro jednu z nejzkušenějších členek souboru. Ivana Bílková za léta svého působení v Divadle Drak spolupracovala s většinou významných režisérů, kteří naším divadlem prošli a formovali jeho tvář. Hrála v legendárních inscenacích Josefa Krofty (za všechny jmenujme například Prodanou nevěstu), do svých inscenací ji obsazovali Jan Borna, Jakub Krofta, Jiří Vyšohlíd či Tomáš Dvořák.

A na noze pevnina

Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se a tančit. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí. Jednoho dne se však něco přihodí a ona najednou tančit nemůže. Začne si všímat, co se hýbe a tančí kolem ní.

Dobrodružství imaginace a radosti ze hry, ve které se prolíná fantazie s realitou, může začít! Něžně dravý a skutečný příběh o radosti z pohybu pro děti a děti v nás.

Napsali o nás:

„Jazmína Piktorová se s publikem osobně seznámí ve foyer a odvede si ho do studia, díky svému kouzlu a důvěryhodnosti je okamžitě jejich, až má člověk strach, že se jí děti v dobré víře přimotají do akce. Inscenaci otvírá televizní šot, v němž se malá tanečnice svěří, že chce být baletkou. Scénou je pokoj se záclonami, všechno v ní má svou funkci a smysl. Pevnina v poetickém názvu je sádra na zlomené noze, což roztančené dívce brání nejen v tanci. Pohybové a taneční divadlo se potkává s lyrickou klauniádou, beze slov, přesto srozumitelnou. Pohotová výtvarnice několika tahy oživí degasovskou baletku, zaplaví scénu hmyzem, když Jazmínu trápí mravenčení pod sádrou, nebo z barev kouzelně rozpíjí světy vesmíru i fantazie. Zdánlivě jednoduchý nápad, ale s ohromným účinkem, tanečnice i malířka na sebe slyší, vnímají rytmus. Kdyby existoval měřič žasnutí, věřím, že malí i velcí by vykazovali stejnou hodnotu. Špalková a spol. sáhli do vlastních vzpomínek, a aniž by odkazovali na jakéhosi Tuláka po hvězdách pro nejmenší, v inspirované miniatuře, která šetří slovy, otevřeli vzpomínky i dospělým. A ve čtyřiceti minutách oslavili pohyb, tanec, divadlo a fantazii, na kterou může být handicap krátký.“ Petr Mareček, MF DNES, 25. 2. 2019

„A nakonec nejkrásnější, nejnevinnější, nejnajivnější a nejsmyslnější ve své kráse – naděje. Nevyčerpatelná, nezlomná, neomezená, čistá naděje dítěte. Žádné obavy, pochybnosti a omezení. Naděje, kterou jsme my dospělí mívali. Při sledování inscenací nabýváme dojmu, že není důvod, proč bychom v nás znovu neměli důvěřovat dítěti. Jedna silná připomínka, že divadlo a představivost přesahují jakýkoliv handicap.” Úryvek z recenze našeho vystoupení od dramaturgyně Stely Mišković na Mezinárodním festivalu alternativního divadla FIAT v Černé Hoře, srpen 2020

O bílé lani

Královskému páru se narodila dcerka, dali jí jméno Jitřenka. Byla hodná, hezká a rodičům by mohla dělat jen samou radost, kdyby se však nad ní nevznášela zvláštní hrozba. Do jejích šestnácti let na ní nesmí dopadnout jediný paprsek slunečního světla, jinak…A tak dal král vystavět zámek bez oken a dveří rozhodnut, že Jitřenku před paprsky uchrání. Jenomže beze světla se žít nedá… Bílá je barva nevinnosti, neposkvrněnosti, čistoty.

Z hlediska biologického je však bílá laň jedním z mnoha příkladů albinismu. Albíni jsou v živočišné říši (a ostatně i mezi lidmi) vzácností, ovšem za tuto výlučnost platí vysokou cenu. Jednak je jejich výrazné zbarvení činí samo o sobě bezbrannějšími a ve volné přírodě ohroženějšími, zároveň však jsou časté případy, kde je stádo nebo smečka pro jejich výlučnost odvrhne. Na druhou stranu jim bývají připisovány výjimečné, někdy až mystické vlastnosti. S bílou laní tomu není jinak. Stará myslivecká pověra například praví, že střelec, který uloví bílou laň, do roka zemře.

(Pokračování textu…)

O zlaté rybce

Kde jsou ta přání? Voda je vzala!

Autorská baladická inscenace vypráví pohádkový příběh o rybce, která výměnou za svobodu dokáže plnit přání, a o pošetilosti těch, kteří neví, co by si tak ještě mohli přát. Příběh, který už staletí děti i dospělé varuje před silou přírodních živlů, k nimž je radno se chovat s úctou. Vždyť voda dokáže obdarovávat i brát. A moře, to je hodně, hodně vody…

Scénograf a režisér Kamil Bělohlávek pro inscenaci vytvořil působivou minimalistickou výpravu inspirovanou přístavy a rybářskými bárkami, která je schopna bezpočtu proměn a dává vyniknout řezbovaným loutkám Jiřího Bareše.

Napsali o nás:

„Novinka O zlaté rybce, kterou v Draku coby debutant režíroval scénograf Kamil Bělohlávek, je přímočarou, úhlednou a úhledně odvyprávěnou potemnělou námořnickou baladou, kde podvědomě cítíme až v desáté řadě vůni přístavu, bídy a moře. Bělohlávek se spoluautorem, dramaturgem Tomášem Jarkovským, a skladatelem a textařem Markem Bělohlávkem vše točí kolem jednoduchého scénického nápadu s ohromnou průsvitnou polokoulí a čtyřmi stožáry s lany a plachtou. Od kapky vody se úsporně čaruje až k bouři, slaná voda je osudem starému rybáři a jeho ženě – semetrice, jimž veškerý zbídačený úděl vtiskl do každé vrásky řezbářský mistr Jiří Bareš. Ve dřevě ožívají neštěstí, krutost, pošetilost, citová bezbrannost, ale i hloupost, pýcha a lakota.“ Petr Mareček, MF DNES

Nedělání

Co se má dělat v neděli? Nedělat! A Nedělání v Labyrintu Divadla Drak je k tomu skvělou příležitostí. Spletité cesty mezi starými loutkami ožijí jednou za měsíc programem, který se nebude opakovat: výtvarné dílny, hrací koutky, čtení knížek, bojovky, krátká divadelní představení atd. V neděli 7. 2. 2016 od 14:00 do 17:00 nás čeká Nedělání s podtitulem Možná přijde i Vinnetou.

Nedělání / Možná přijde i Vinnetou
7. 2. 2016
14:00 – 17:00 program v Labyrintu (přijďte i odejděte kdykoli budete chtít)
17:00 představení VINNETOU, Jiné jeviště

Šípková Růženka

Zlá sudička nedostala od královského páru pozvánku na křtiny jejich dcery Růženky. Protože je to ale sudička vytrvalá, nenechá se tím odradit a snaží se za každou cenu dostat dovnitř jinak. Podaří se jí to? Kdo zná tento staletími prověřený pohádkový příběh, ten dobře ví, že ano. Naše inscenace jej vypraví jako maňáskovou grotesku o neodbytnosti osudu, který když vyhodíte dveřmi, vrátí se vám oknem. A to doslova. Vedle sudiček zlých jsou ale naštěstí také sudičky hodné. A po světě se navíc potuluje spousta princů hledajících štěstí, kteří jsou připraveni zakleté princezny ve vhodnou chvíli vysvobodit.

Inscenace vycházející z klasických pohádkových námětů jsou nedílnou součástí dramaturgie Divadla Drak. Po úspěšné a oceňované inscenaci O bílé lani či novější O zlaté rybce se nyní na repertoáru Draku po dlouhých letech znovu objevuje také inscenace inspirovaná jednou z vůbec nejslavnějších klasických pohádek, Šípkovou Růženkou. Tento známý příběh o krásné královské dceři stižené kletbou se dočkal bezpočtu zpracování od nejrůznějších tvůrců, které provokuje svou metaforičností a obrazivostí, a pro loutkové divadlo je jako stvořený. Díky své vrstevnatosti navíc dokáže oslovit jak diváky v raně školním věku, tak i ty starší. 

Ocenění a nominace

Jakub Vašíček získal na 19. ročníku Mezinárodního festivalu divadla pro děti Banja Luka 2020 v Bosně a Hercegovině ocenění za Nejlepší režii.

Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský získali nominaci na Výroční cenu města Hradec Králové tzv. Hradeckou múzu.

Loutkoherec Jan Popela získal cenu za ztvárnění zlé sudičky na 54th International Puppet Theatre Festival – PIF v chorvatském Záhřebu. K té pak následně přidal i ocenění za svůj výkon na 28th Children’s Theater Festival v srbské Subotici. Zároveň netradiční loutkovou grotesku Šípková Růženka ocenila porota Subotického festivalu Grand Prix pro nejlepší inscenaci. Jan Popela byl nominován odbornou porotou pro obor Loutkového divadla za mimořádný herecký výkon v inscenaci Šípková Růženka na divadelní Cenu Thálie 2022.

Inscenace získala Cenu Jana Borny na festivalu Dítě v Dlouhé 2023.

Napsali o nás

„Když se něco obzvlášť povede, říkáváme i my v církvi neorganizovaní, že „byl zrovna pánbůh doma“. To u nové inscenace pohádky Šípková Růženka v královéhradeckém Divadle Drak jsem měl neodbytný pocit, že nad vším drží ochrannou ruku snad sám Josef Krofta, velkorysý divadelník světové pověsti. Nad vším profesionálním loutkářským umem totiž vládla samozřejmost, souhra a humor bez stopy podbízení. (…) A co teprve hlasové a loutkářské výkony herců Pavly Lustykové, Jana Popely a Milana Žďárského! (…) Pokud existuje spravedlnost, patří už teď Šípková Růženka – model 2020 vedle inscenací O bílé lani, Zeď, A na noze pevnina, Jak si hrají tatínkové či Bílý tesák mezi evergreeny, tedy mezi dračí stříbro, ne-li zlato.” Petr Mareček, MF DNES, 15.10.2020

„Výrazná dětská odezva zněla sálem i u Šípkové Růženky, která představuje vrchol loutkářského řemesla. Dokonalé práci s maňásky dominuje precizní zpracování (především hlasové) zlé sudičky Jana Popely. Využití sudičky jako hlavní postavy se navíc i v narativu pohádky v podstatě nabízí. Ona je hlavní hybatelem děje, od ní vzniká základní situace, na které je příběh vystavěný. Vašíček s Jarkovským dokázali ze sudičky udělat přesně ten typ vtipné, nemotorné a neschopné záporné postavy, které diváci celou dobu fandí a přejí si, aby se přes vodní příkopy a zavřená okna dostala do hradu.“ Alexandra Ratajová, Zpravodaj Loutkářská Chrudim – 70. ročník, 3.7.2021

„Právě autorská inscenace Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, kteří díky ní opět obhájili svou právoplatnou pozici ve vedení předního loutkového divadla, mi totiž zachutnala nejvíce. Její (zlé sudičky) čtvrthodinové entrée působí, jako by vzniklo čistou hereckou improvizací, a je radostnou oslavou divadelnosti. Jindy ryze záporná babice se v tomto pojetí stává dokonce hlavní postavou a svým vtipem a roztomilým smolařstvím si paradoxně získává veškeré sympatie diváků.“ Kateřina Kykalová, www.divadelni-noviny.cz, Divadlo Plzeň na ex! (No. 3), 18.9.2021

Vyšla hvězda nad Betlémem

Hra Pavla Vašíčka je montáží textů ze stejnojmenné knihy Josefa Voláka, písní Adama Michny z Otradovic, lidových vánočních zpěvů a fragmentů lidových vánočních her českého baroka. Adventní období je už neodmyslitelně spjato s přeplněnými hypermarkety a hektickými přípravami oslav, stejně jako záplavou novinových článků, které si toto třeštění berou na mušku a žehrají na vyprázdněný charakter současných Vánoc.

Stalo se tradicí Divadla Drak uvádět v tomto čase jako protiváhu všemu výše zmíněnému hry s biblickou tématikou a namísto kárání je pozvat ke společnému estetickému zážitku opírajícímu se o základní příběhy naší křesťanské tradice a jejich humanistického poselství. Inscenace Vyšla hvězda nad Betlémem v tomto plně navazuje na předchozí Štědrej večer nastal a Hej, Mistře! Soustřeďuje se přímo na pasáže z Nového zákona, které se vážou k narození Ježíše (Zvěstování, Zrození, Pastýři, Tři králové, Vraždění neviňátek, Útěk do Egypta, Návrat do Galileje) a tvoří tak duchovní podklad vánočních svátků.

Do hajan!

Autorská inscenace režisérky Veroniky Poldauf Riedlbauchové určená dětem od tří let stojí na pomezí poetického fyzického divadla a klaunské grotesky. Vychází z všem dobře známé situace, kdy už by děti měly jít spát, ale najednou v sobě objeví netušenou zásobu energie a zjišťují, že se jim ještě ani trochu spát nechce. To vše k pramalé radosti tatínka, který si maloval, jak je bez problémů uloží do postele. Riedlbauchová absolvovala režii na KALD DAMU pod vedením prof. Josefa Krofty a následně studovala fyzické herectví na Institut del Teatre v Barceloně. A právě poetické fyzické divadlo se stalo těžištěm její tvorby, v poslední době především ve spolupráci se skupinou Bratři v tricku, s nimiž vytvořila trio úspěšných a oceňovaných inscenací Plovárna, Funus a Lov. Vedle toho se věnuje také operní režii, choreografii či tvorbě komponovaných pořadů hudby a poezie.

(Pokračování textu…)

ZEĎ aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou

Zeď je zcela ojedinělou světově ceněnou knihou, která dětem i jejich rodičům přibližuje léta 1948-1989, dobu komunismu a socialismu, kdy za „železnou oponou“ v Československu žili, pracovali a snili obyčejní lidé.

Autobiografický příběh výtvarníka, ilustrátora a autora knih pro děti Petra Síse je o posedlosti hudbou a malováním, o vládě ideologie, tíze dějin a potřebě svobody. Inscenace je hudebně vizuální groteskou a klade si za cíl přiblížit nejmladší generaci nelehkou dobu totality a vyvolat následnou diskusi s učiteli, rodiči nebo vrstevníky. Adaptuje celostránkové Sísovy ilustrace a černobílý komiks do mnohovrstevnaté scénická koláže, složené z animací, komiksu, dokumentárních filmových záznamů či originální hudby. Výsledkem je dynamický průřez čtyřicetiletou historií odkazující jak ke kruciálním dějinným mezníkům, tak i k hravým autobiografickým momentům nejen ze Sísova života, orámovaný autentickými rodinnými vzpomínkami obou protagonistů.

„Knížka Petra Síse je povinnou četbou pro děti (i jejich rodiče), které si myslí že svoboda je jednoznačně daná věc.” Václav Havel

„Je to má zpráva z minulosti a současně i varování, co by se mohlo opět stát. Zdi se stavějí pořád dál, ať je to v Izraeli, na mexické hranici nebo v Ústí nad Labem.” Petr Sís

Ocenění a nominace:

Výroční cena města Hradec Králové tzv. Hradecká múza za kulturní počin roku pro autorky inscenace Miřenku Čechovou a Dominiku Špalkovou. Širší nominace na Cenu Thálie v kategorii Loutkové divadlo pro Jazmínu Piktorovou a Milana Hajna za herecký výkon.

(Pokračování textu…)

Kašparův zvěřinec

Z tradičního lidového loutkářství čerpá inspiraci inscenace Blanky Luňákové, režisérky a autorky v jedné osobě, a přivádí na jeviště postavu slavnou a proslulou: Kašpara.

Kašpar je „známá firma“, ví se o něm, že kamkoli zavítá, tam není nouze o legraci. Protože je to však nejenom chlapík veselý, ale taky vykuk a filuta, je jasné, že to s tou legrací nebude jen tak. Tentokrát má namířeno do lesa, aby zvířátkům, která tu žijí, nabídl spoustu lákavé zábavy. Medvěd Brtník je šťastný, že má konečně kamaráda, všichni se radují a dovádějí. Nikoho nenapadne, že Kašparovy úmysly možná nejsou tak úplně čisté…

Říká se, že v nejlepším se má přestat – to se ale zajíčkovi, lišce, krtkovi ani dalším rozdováděným lesním obyvatelům vůbec nechce, a tak se dostanou do pořádné šlamastyky. Taky se ale říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Díky prožitému dobrodružství zvířátka pochopí, že nemusí být všecko takové, jak se na první pohled zdá, a že pravý kamarád je ten, komu na nás doopravdy upřímně záleží.

Výprava Ireny Marečkové vychází z klasických maňáskových veseloher, umožňujících hercům a jejich loutkám pořádně se vyřádit způsobem zdánlivě neslučitelným – drsně a něžně zároveň.

foto Milan Hajn

Napsali o nás:

„Z prezentace Draku stojí za pozornost jistě Kašparův zvěřinec, který se svými kolegy nastudovala přespolní příslušnice cechu (členka plzeňské Alfy) Blanka Josephová-Luňáková. (…) Loutkářsky je bajka bohatě propracována, zvláště cirkusová čísla typu proskočení ohnivým kolem či obligátní propichování uzavřené krabice, kam byl předtím umístěn účinkující, konkrétně zajíc.“ Jan Kerbr, lidovky.cz, 08.07.2021