Princezna Turandot

Princezna Turandot – dcera čínského císaře – neví, co je láska, a za žádnou cenu se nechce vdávat. Vymíní si proto na otci, aby uzákonil krutou podmínku pro všechny její nápadníky. Kdo chce princezninu ruku, ten musí uhodnout tři její hádanky, jinak bude o hlavu kratší. A hlavy padají a padají, protože Turandot je zatraceně chytrá. Je však také moudrá? A co může vzejít z jejího setkání s českým Honzou, který se také zařadil do zástupu nápadníků a tím i čekatelů na (téměř) jistou smrt?

Příběh kruté a pyšné princezny Turandot zřejmě jako první zpracoval perský básník Nízámí již ve 12. století. Prostřednictvím sbírky pohádek Tisíce a jedné noci se pak dostal i do Evropy, kde jej typickými prvky commedie dell’arte okořenil Carlo Gozzi. Po něm se tímto příběhem nechala inspirovat i řada dalších evropských autorů v čele s Friedrichem Schillerem či Bertoldem Brechtem. Nejvíce ho však zřejmě proslavil Giacomo Puccini, který na jeho motivy zkomponoval věhlasnou stejnojmennou operu. I české loutkové divadlo ovšem již má na kontě přinejmenším jednu jeho originální verzi, a sice legendární libereckou inscenaci Markéty Schartové Turandot Ukrutnice z osmdesátých let minulého století. A nyní se příběh čínské princezny objevuje i na prknech Divadla Drak.

(Pokračování textu…)

Faust

V barokních kontrastech, rozkročené mezi fraškou a tragédií, pokleslostí a moralitou, představíme malé i velké divadlo světa, a stejně tak i malý a velký svět divadla.

V této unikátní inscenaci vytvořené u příležitosti šedesátého výročí založení Divadla Drak se představuje celý soubor divadla, který připomene kočovnické, jarmareční kořeny našeho divadla. A jaké jiné téma se více hodí pro oslavu loutkářského jubilea, než téma faustovské, které je s loutkovým divadlem neodmyslitelně spjato? Příběh doktora Fausta, který upsal svou duši ďáblu, se za staletí dočkal bezpočtu lidových loutkářských variací. K těm nejslavnějším – s úctyhodnými 273 reprízami – patří představení Johanes doktor Faust, které na prknech divadla Drak zinscenoval legendární Matěj Kopecký. Právě verze, jak ji podle loutkářských tradic, starých rukopisů a Matěje Kopeckého obnovil Prof. Dr. Jindřich Veselý, se nám stala východiskem pro inscenaci, která se odkazuje nejen k našim předchůdcům z řad kočovných lidových loutkářů, ale i k nejvlastnějším tradicím našeho divadla. Stylově v divadelním šapitó!

Napsali o nás:

 ,,A největší zážitky z festivalu? …………….a samozřejmě premiérový Faust z Draku: totální, mnohovrstevné divadlo, paměť i inovace jedné tradice, víc po duchu i liteře dle Goetha než očekávaného Matěje Kopeckého, to vše z dílny Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka. “

Vladimír Just,  Poznámky k DER 2018, 4 -17.9.2018, ročník 25,  Divadelní noviny, on line

 ,,Otevřená oslava jubilea a divadla-hry vůbec se tu organicky spájí s drakovskou parafrází Goethova světa zbaveného mystéria – příběh vlastně už dnes nikoho nezajímá, protože se chceme bavit, mít rozlet, prachy a vliv, když už máme a známe všechno. Jen pozor, Marlow Faustovi nepřipsal happy-end, a tak se inscenace (teď už lakonicky) vrací k populární tradici.”

Šárka Švábová, Letem světem Hradcem ( No.1), 4 -17.9.2018, ročník 25, Divadelní noviny, on line

 

Tichohoří Gumák

Tichohoří Gumák je nejvyšším pohořím na ostrově Velký Labuan. Uprostřed je stále činná sopka Mount Holin, jejíž sopouch bez přestání chrlí do nebe nehasnoucí lávu fantazie. Místní lid o celkovém počtu šesti obyvatel (z toho tři zajišťují obživu rybolovem zvuků a světel) zaměstnává především pastva vlastních nápadů na kruhovité ploše zhruba o velikosti dětského pokojíku. Když nápad uteče z kyblíku nebo ze sítě, nedá se nic dělat. Nastává krátké období Ticha. Ticho je krásné. V Tichu se nad ostrovem snášejí hejna hvězd a ananasů a jeho obyvatelé nedočkavě vyhlížejí nové malé osadníky, kteří se spolu s těmi většími vyloďují těsně před Břinkokobraním. Všichni obyvatelé Tichohoří Gumák jsou přívětiví, pošetilí, neměří dvojím metrem, nemalují čerta na zeď a hlavně nesoudí (sebe ani tebe). 

Autorský projekt režiséra Jiřího Ondry, scénografky Veroniky Svobodové, hudebníka Marka Doubravy a dramaturgyně Barbory Kamenické Pokorné je vůbec první inscenací Divadla Drak, která je určená dětem již od šesti měsíců a jejich dospělému doprovodu. Nenarativní inscenace volně inspirovaná výtvarnou a grafickou poezií, tvorbou absurdní, surrealistickou, dadaistickou, výtvarným art brutem, nonsensem i dětskými říkankami nabízí příležitost pro prvotní setkání s uměním a jedinečnou možnost tak citlivě uvést miminka do světa divadelní imaginace po boku jejich nejbližších. Inscenace tak navazuje na celosvětový trend Divadla pro nejmenší diváky od tří měsíců do tří let (Theatre for Early Years), který se v posledních letech začíná etablovat i na českých jevištích, získává na oblibě u diváků a stává se vyhledávaným způsobem společného trávení času rodin s batolaty.

Napsali o nás:

„Mám vzkaz pro všechny, kteří přemýšlí nad návštěvou divadla s takto malými dětmi. Rozhodně doporučuji a můžete začít třeba inscenací Tichohoří Gumák. Pokud zvolíte divadelní tvar, který nejmenšího diváka nepodceňuje, tak jako tvůrci z Hradce, nabídnete divadelní zážitek nejen dětem. Věřím, že i pro rodiče, na něž jsou takto malé děti fixovány každý den, může být divadelní program vítaným narušením denní rutiny.”

Adéla Kalusová, Nikdy není příliš brzy na to začít chodit do divadla, ukazuje inscenace hradeckého Draku, 12.3.2024, art.ceskatelevize.cz

Reakce diváků:

“Dnes jsme měli možnost se synem navštívit divadlo a zhlédnout Vaše představení. Prvotní nejistota spojena s myšlenkou, jak celý průběh představení zvládneme s naším synem (1,5 roku) velmi rychle opadla. Syn strávil převážnou část představení s herci na jevišti a užíval si naplno celý průběh, a proto velký dík patří především hercům! Jejich osobitý přístup v kombinaci s nevšedním pojetím hry, včetně kulis a rekvizit vytvořil příjemné prostředí a nevšední zážitek!”

Andrea, Aleš a Mikuláš Kozlov

Jak návštěva divadla pro děti od 6 měsíců probíhá?

  • Představení jsou určena diváků od 6 měsíců do 3 let v doprovodu minimálně jednoho dospělého 
  • Vstupné je potřeba zakoupit pro všechny přítomné diváky, je rozděleno do dvou kategorií – děti a dospělí, aby byla udržena kapacita max 20 batolat na 1 reprízu.
  • Dospělý doprovod sedí spolu s malými diváky na zemi na polštářcích přímo na jevišti studiové scény Divadla Drak.
  • Ve foyeru studiové scény bude k dispozici prostor na odstavení kočárků. Z kapacitních důvodů však prosíme, abyste v případě možnosti dali přednost například šátkům či nosítkům.
  • V zázemí u sálu budou k dispozici přebalovací pulty a odpadkové koše na pleny.
  • V prostoru, kde představení probíhá se mohou malí diváci volně pohybovat. Z představení můžete kdykoliv v průběhu odejít a zase se vrátit.

 

Čert a Bára

Kdysi dávno poslali čerta Matlase na svět, aby dělal to, co čerti na světě obvykle dělají. Strašit lidi, sbírat duše hříšníků, škodit, kde se dá…Jenže Matlas není zrovna vzorný čert. Do práce se mu dvakrát nechce, a tak si v lese najde opuštěné stavení, kde se skryje, aby měl pokoj od pekla i od lidí. Jenže tam ho jednoho dne najde Bára, která je tak trochu jiná než ostatní. A navíc je tak mladá a hezká! Žádný div, že okouzlený Matlas si na peklo už ani nevzpomene. Jenže peklo si vzpomene na něj a chce si ho vzít zpět. Dokáže ho Bára zachránit? Nebo skončí v pekle i s ním? Nebo už se nikdy neuvidí? Jak tohle celé dopadne?

Autor, režisér a herec Jiří Jelínek je zakladatelem divadla Dno, čtyři roku působil v brněnském Divadle Husa na provázku, v současnosti je na volné noze. Spolupracuje například s pražským Divadlem Minor, s brněnskou Redutou nebo s Městským divadlem Zlín. Za svou tvorbu získal řadu prestižních ocenění (cena Divadelních novin za alternativní divadlo, ceny Erik za nejlepší loutkovou inscenaci roku, ceny mezinárodních festivalů Skupova Plzeň, Mateřinka a Next wave).

MIMOŇ

Planeta Mimo má jediného obyvatele. Ten tu žije spokojeně sám se sebou ve světě, který mu dokonale vyhovuje. Až do okamžiku, kdy se planeta začne z neznámého důvodu přehřívat, a jemu nezbyde než si hledat jiné útočiště. A jaké to bude dobrodružství, netuší v tu chvíli nejspíš ani on sám.
Inscenace vypráví příběh o chlapci trpícím Aspergerovým syndromem, ale jejím tématem je obecně jinakost a bohatství i nedostupnost vnitřního vesmíru, který si každý neseme v sobě a do něhož se dá zvenčí proniknout jen obtížně. A leckdy i zevnitř, vždyť největší záhadou jsme často sami sobě. Vnitřní vesmír hrdiny přibližuje inscenace divákům pomocí jeho deníkových záznamů, jejichž prostřednictvím lze nahlédnout do způsobu jeho uvažování. A také pomocí atmosférické, živě produkované elektronické hudby nebo velkoplošných projekcí vytvořených na základě dětských výtvarných děl.

„Mám rád modrou barvu. Uklidňuje mě. Dává mi pocit jistoty. Modrý svět je svět, který je v pořádku. Klidný, vyrovnaný, bezpečný. Modrá je dokonalá barva. Má tolik podob, tolik odstínů, k čemu bych vůbec potřeboval jiné? Tak například radost má barvu světle modrou jako obloha, smutek je tmavě modrý jako měsíční svit. Ale ne ten zlý, znepokojující smutek, který se zalyká. Modrý smutek je klidný, smířený. Vyvěrá z hloubek a v těch hloubkách zase mizí. A modrá radost zní tiše, nekřičí rušivými tóny, nedere se neurvale na povrch, netřeští, nejuchá. Drží se pěkně uvnitř a jemně se chvěje. Můj svět je modrý, protože je jenom můj. A je jenom můj, protože je modrý.“

Roku 1943 publikoval rakouský profesor medicíny Hans Asperger první studii vycházející z jeho pozorování „psychicky abnormálních“ dětí. Jeho práce však byla zapomenuta a pozornosti se jí znovu začalo dostávat až v 80. letech 20.století. Od té doby se používá termín „Aspergerův syndrom“.

Napsali o nás:

„S postavou Mimoně se úspěšně vypořádal Dominik Linka, který spojuje vedení loutky s promyšleným činoherním výkonem, kdy velmi přesně zobrazuje typickou autistickou řeč těla – tedy motorickou neobratnost, roztěkanost, potřebu uhýbat pohledem a mnohé další… V každém případě je inscenace dalším skvělým příspěvkem k porozumění autistické duši.“

Pavla Bergmannová, Hadrián, zpravodaj festivalu Divadlo evropských regionů, 2019

„Celá inscenace je prostoupena fascinující vesmírnou stylizací. Koho by neuchvátila galaktická hudba vznikající přímo na jevišti za pomoci nejmodernějších elektronických hudebních nástrojů, blikající modul na hlavě Mimoně nebo projekce, toho určitě osloví start rakety s prskajícími zářícími rachejtlemi… Královéhradecká inscenace tedy rozhodně není pouhým didaktickým podobenstvím o tom, jak se chovat k autistům.“

Veronika Švecová, časopis Loutkář 4/2018

„Inscenace, která se ze začátku jevila jako klimatická parafráze Malého prince s Gretou Thunbergovou v hlavní roli (té je mimochodem Aspergerův syndrom diagnostikován), se naštěstí vyvinula v kouzelnou odyseu o hledání bezpečného útočiště a porozumění. Drak přináší báječný příklad nenásilného edukativního divadla, které snad dětským divákům ukázalo, že bychom se ke všem lidem měli chovat trpělivě, chápavě a přátelsky.“

Věra Halamásková, zpravodajství z festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, www.loutkar.eu

Válka světů

Herbert George Wells napsal svůj román Válka světů již v roce 1898. Přesto jej francouzský list Le Monde zařadil na svůj seznam 100 nejdůležitějších knih 20. století (jedná se tak o vůbec nejstarší dílo na seznamu). Což jen dokládá význam tohoto románu, který ovlivnil podobu vědecko-fantastické literatury na celé dekády dopředu, inspiroval řadu dalších tvůrců a oslovil několik generací čtenářů na celém světě. Wellsův dramatický příběh o invazi Marťanů se dočkal také řady filmových a televizních zpracování v čele s hollywoodským trhákem z roku 2005 v režii Stevena Spielberga.

Nejslavnější a také nejkontroverznější adaptace románu však nevznikla ani pro televizi, ani pro filmové plátno, nýbrž pro rozhlas. Na svědomí ji měl autorův téměř jmenovec – režisér Orson Welles. Ten pro americkou stanici CBS připravil rozhlasovou inscenaci odvysílanou 30. října 1938, což je zároveň den, který je v samotné knize uváděn jako den počátku invaze. Tato skutečnost spolu se sugestivním Wellesovým zpracováním, které bylo celé stylizováno do podoby živého zpravodajství z invaze (sám režisér v něm účinkoval v roli fiktivního reportéra), vedla k tomu, že mezi posluchači na řadě míst USA vznikla panika, protože uvěřili, že k invazi skutečně právě dochází.

Wellesovi tato rozhlasová inscenace přinesla jak řadu potíží s úřady, tak celosvětový věhlas a popularitu. Jednalo se o první zpracování fenoménu moci nově vznikajících masových médií, jejich schopnosti vytvářet klamné sugestivní obrazy, manipulovat realitu a ovlivňovat jednání a smýšlení velkých skupin obyvatel. Tedy fenoménu, který je nám dnes po téměř sto letech na jednu stranu již více než dobře známý, vůči kterému se ovšem na druhou stranu s rozvojem sociálních sítí či umělé inteligence zdáme jako společnost čím dál bezbrannější.

Pojďte s námi prozkoumat svět, v němž už skoro není možné odlišit fikci od reality. Svět, ve kterém nic nemusí být tak, jak se zdá. Náš svět.

Napsali o nás:
„Co pamatuju, hradecké Divadlo Drak ve svých vrcholných momentech dokázalo do hodiny vtěsnat – metaforicky – celý vesmír, aniž by se vzdalo samozřejmého hračičkářství a výsostného umění překvapovat všechny divácké adresy. K vrcholným momentům patří i novinka, jež měla v sobotu premiéru: strhující mnohovrstevnatá Válka světů.”

Petr Mareček, MF DNES, 13.5.2024

O dvanácti měsíčkách

Maruška žije v malé chaloupce se svou macechou a nevlastní sestrou. Ty se k ní nechovají vůbec hezky. Vrcholem pak je, když nebohou Marušku pošlou na mráz, aby jim přinesla třeba jahody: “A bez nich se nevracej!” Co si chudák Maruška teď počne? Venku zuří sněhová vánice, psa by nevyhnal a k tomu ten nesplnitelný, hloupý úkol. Každý přece ví, že jahody v lednu nerostou. Nebo už to nikdo dávno neví?

Tato inscenace pro nejmenší je zároveň sólovou příležitostí pro jednu z nejzkušenějších členek souboru. Ivana Bílková za léta svého působení v Divadle Drak spolupracovala s většinou významných režisérů, kteří naším divadlem prošli a formovali jeho tvář. Hrála v legendárních inscenacích Josefa Krofty (za všechny jmenujme například Prodanou nevěstu), do svých inscenací ji obsazovali Jan Borna, Jakub Krofta, Jiří Vyšohlíd či Tomáš Dvořák.

A na noze pevnina

Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se a tančit. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí. Jednoho dne se však něco přihodí a ona najednou tančit nemůže. Začne si všímat, co se hýbe a tančí kolem ní.

Dobrodružství imaginace a radosti ze hry, ve které se prolíná fantazie s realitou, může začít! Něžně dravý a skutečný příběh o radosti z pohybu pro děti a děti v nás.

Napsali o nás:

„Jazmína Piktorová se s publikem osobně seznámí ve foyer a odvede si ho do studia, díky svému kouzlu a důvěryhodnosti je okamžitě jejich, až má člověk strach, že se jí děti v dobré víře přimotají do akce. Inscenaci otvírá televizní šot, v němž se malá tanečnice svěří, že chce být baletkou. Scénou je pokoj se záclonami, všechno v ní má svou funkci a smysl. Pevnina v poetickém názvu je sádra na zlomené noze, což roztančené dívce brání nejen v tanci. Pohybové a taneční divadlo se potkává s lyrickou klauniádou, beze slov, přesto srozumitelnou. Pohotová výtvarnice několika tahy oživí degasovskou baletku, zaplaví scénu hmyzem, když Jazmínu trápí mravenčení pod sádrou, nebo z barev kouzelně rozpíjí světy vesmíru i fantazie. Zdánlivě jednoduchý nápad, ale s ohromným účinkem, tanečnice i malířka na sebe slyší, vnímají rytmus. Kdyby existoval měřič žasnutí, věřím, že malí i velcí by vykazovali stejnou hodnotu. Špalková a spol. sáhli do vlastních vzpomínek, a aniž by odkazovali na jakéhosi Tuláka po hvězdách pro nejmenší, v inspirované miniatuře, která šetří slovy, otevřeli vzpomínky i dospělým. A ve čtyřiceti minutách oslavili pohyb, tanec, divadlo a fantazii, na kterou může být handicap krátký.“ Petr Mareček, MF DNES, 25. 2. 2019

„A nakonec nejkrásnější, nejnevinnější, nejnajivnější a nejsmyslnější ve své kráse – naděje. Nevyčerpatelná, nezlomná, neomezená, čistá naděje dítěte. Žádné obavy, pochybnosti a omezení. Naděje, kterou jsme my dospělí mívali. Při sledování inscenací nabýváme dojmu, že není důvod, proč bychom v nás znovu neměli důvěřovat dítěti. Jedna silná připomínka, že divadlo a představivost přesahují jakýkoliv handicap.” Úryvek z recenze našeho vystoupení od dramaturgyně Stely Mišković na Mezinárodním festivalu alternativního divadla FIAT v Černé Hoře, srpen 2020

 

Knoflíková válka

Příběh o klukovské válce mezi dvěma vesnickými partami, která se však odehrává na pozadí války skutečné. Jak dětská hra zrcadlí svět dospělých a co o něm vypovídá? A co neustále živí vzájemnou nenávist, na jejíž kořeny už si nikdo ze zainteresovaných dávno nemůže pamatovat?

Pergaudův román „dvanáctého roku života“, jak své dílo autor sám tituluje, nabízí mnoho témat k reinterpretaci. Na metafoře malého klukovského světa plného bitev vedených na život a na smrt autor předkládá svědectví nejen své doby, ale v žabomyších sporech Loverňáků a Velraňáků vyjevuje obraz nesmyslnosti války, kterou ve skutečnosti nevedou generálové, ale obyčejná lidská slabost. Knoflík má ve světě Pergaudových hrdinů hodnotu života. A proto je také tou největší kořistí.

Skrze zdánlivě banální dětskou hru tak Pergaud svým čtenářům podává kritický obraz války, když pohledem naivního dětského válčení odhaluje oba její póly. Na jedné straně zarputilou touhu po identifikaci a obhajobě vlastních hodnot, na nichž stavíme představu o sobě samých a v konečném důsledku i svou identitu, na straně druhé však s ironickým nadhledem odhaluje její zbytečnost. Strefuje se do slabých míst ješitnosti člověka a pokouší hranice lidského ega. V tomto světle lze s trochou nadsázky Pergaudův román číst jako pacifistický manifest, jež s jistou podvratností hovoří jazykem svého největšího nepřítele, tedy jazykem války. (Pokračování textu…)

O bílé lani

Královskému páru se narodila dcerka, dali jí jméno Jitřenka. Byla hodná, hezká a rodičům by mohla dělat jen samou radost, kdyby se však nad ní nevznášela zvláštní hrozba. Do jejích šestnácti let na ní nesmí dopadnout jediný paprsek slunečního světla, jinak…A tak dal král vystavět zámek bez oken a dveří rozhodnut, že Jitřenku před paprsky uchrání. Jenomže beze světla se žít nedá… Bílá je barva nevinnosti, neposkvrněnosti, čistoty.

Z hlediska biologického je však bílá laň jedním z mnoha příkladů albinismu. Albíni jsou v živočišné říši (a ostatně i mezi lidmi) vzácností, ovšem za tuto výlučnost platí vysokou cenu. Jednak je jejich výrazné zbarvení činí samo o sobě bezbrannějšími a ve volné přírodě ohroženějšími, zároveň však jsou časté případy, kde je stádo nebo smečka pro jejich výlučnost odvrhne. Na druhou stranu jim bývají připisovány výjimečné, někdy až mystické vlastnosti. S bílou laní tomu není jinak. Stará myslivecká pověra například praví, že střelec, který uloví bílou laň, do roka zemře.

(Pokračování textu…)

Nákupní košík0
Košík je prázdný!
Pokračovat v nákupu
Divadlo Drak
Right Menu IconEN