Čert a Bára

Kdysi dávno poslali čerta Matlase na svět, aby dělal to, co čerti na světě obvykle dělají. Strašit lidi, sbírat duše hříšníků, škodit, kde se dá…Jenže Matlas není zrovna vzorný čert. Do práce se mu dvakrát nechce, a tak si v lese najde opuštěné stavení, kde se skryje, aby měl pokoj od pekla i od lidí. Jenže tam ho jednoho dne najde Bára, která je tak trochu jiná než ostatní. A navíc je tak mladá a hezká! Žádný div, že okouzlený Matlas si na peklo už ani nevzpomene. Jenže peklo si vzpomene na něj a chce si ho vzít zpět. Dokáže ho Bára zachránit? Nebo skončí v pekle i s ním? Nebo už se nikdy neuvidí? Jak tohle celé dopadne?

Autor, režisér a herec Jiří Jelínek je zakladatelem divadla Dno, čtyři roku působil v brněnském Divadle Husa na provázku, v současnosti je na volné noze. Spolupracuje například s pražským Divadlem Minor, s brněnskou Redutou nebo s Městským divadlem Zlín. Za svou tvorbu získal řadu prestižních ocenění (cena Divadelních novin za alternativní divadlo, ceny Erik za nejlepší loutkovou inscenaci roku, ceny mezinárodních festivalů Skupova Plzeň, Mateřinka a Next wave).

MIMOŇ

Planeta Mimo má jediného obyvatele. Ten tu žije spokojeně sám se sebou ve světě, který mu dokonale vyhovuje. Až do okamžiku, kdy se planeta začne z neznámého důvodu přehřívat, a jemu nezbyde než si hledat jiné útočiště. A jaké to bude dobrodružství, netuší v tu chvíli nejspíš ani on sám.
Inscenace vypráví příběh o chlapci trpícím Aspergerovým syndromem, ale jejím tématem je obecně jinakost a bohatství i nedostupnost vnitřního vesmíru, který si každý neseme v sobě a do něhož se dá zvenčí proniknout jen obtížně. A leckdy i zevnitř, vždyť největší záhadou jsme často sami sobě. Vnitřní vesmír hrdiny přibližuje inscenace divákům pomocí jeho deníkových záznamů, jejichž prostřednictvím lze nahlédnout do způsobu jeho uvažování. A také pomocí atmosférické, živě produkované elektronické hudby nebo velkoplošných projekcí vytvořených na základě dětských výtvarných děl.

„Mám rád modrou barvu. Uklidňuje mě. Dává mi pocit jistoty. Modrý svět je svět, který je v pořádku. Klidný, vyrovnaný, bezpečný. Modrá je dokonalá barva. Má tolik podob, tolik odstínů, k čemu bych vůbec potřeboval jiné? Tak například radost má barvu světle modrou jako obloha, smutek je tmavě modrý jako měsíční svit. Ale ne ten zlý, znepokojující smutek, který se zalyká. Modrý smutek je klidný, smířený. Vyvěrá z hloubek a v těch hloubkách zase mizí. A modrá radost zní tiše, nekřičí rušivými tóny, nedere se neurvale na povrch, netřeští, nejuchá. Drží se pěkně uvnitř a jemně se chvěje. Můj svět je modrý, protože je jenom můj. A je jenom můj, protože je modrý.“

Roku 1943 publikoval rakouský profesor medicíny Hans Asperger první studii vycházející z jeho pozorování „psychicky abnormálních“ dětí. Jeho práce však byla zapomenuta a pozornosti se jí znovu začalo dostávat až v 80. letech 20.století. Od té doby se používá termín „Aspergerův syndrom“.

Napsali o nás:

„S postavou Mimoně se úspěšně vypořádal Dominik Linka, který spojuje vedení loutky s promyšleným činoherním výkonem, kdy velmi přesně zobrazuje typickou autistickou řeč těla – tedy motorickou neobratnost, roztěkanost, potřebu uhýbat pohledem a mnohé další… V každém případě je inscenace dalším skvělým příspěvkem k porozumění autistické duši.“

Pavla Bergmannová, Hadrián, zpravodaj festivalu Divadlo evropských regionů, 2019

„Celá inscenace je prostoupena fascinující vesmírnou stylizací. Koho by neuchvátila galaktická hudba vznikající přímo na jevišti za pomoci nejmodernějších elektronických hudebních nástrojů, blikající modul na hlavě Mimoně nebo projekce, toho určitě osloví start rakety s prskajícími zářícími rachejtlemi… Královéhradecká inscenace tedy rozhodně není pouhým didaktickým podobenstvím o tom, jak se chovat k autistům.“

Veronika Švecová, časopis Loutkář 4/2018

„Inscenace, která se ze začátku jevila jako klimatická parafráze Malého prince s Gretou Thunbergovou v hlavní roli (té je mimochodem Aspergerův syndrom diagnostikován), se naštěstí vyvinula v kouzelnou odyseu o hledání bezpečného útočiště a porozumění. Drak přináší báječný příklad nenásilného edukativního divadla, které snad dětským divákům ukázalo, že bychom se ke všem lidem měli chovat trpělivě, chápavě a přátelsky.“

Věra Halamásková, zpravodajství z festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, www.loutkar.eu

Válka světů

Herbert George Wells napsal svůj román Válka světů již v roce 1898. Přesto jej francouzský list Le Monde zařadil na svůj seznam 100 nejdůležitějších knih 20. století (jedná se tak o vůbec nejstarší dílo na seznamu). Což jen dokládá význam tohoto románu, který ovlivnil podobu vědecko-fantastické literatury na celé dekády dopředu, inspiroval řadu dalších tvůrců a oslovil několik generací čtenářů na celém světě. Wellsův dramatický příběh o invazi Marťanů se dočkal také řady filmových a televizních zpracování v čele s hollywoodským trhákem z roku 2005 v režii Stevena Spielberga.

Nejslavnější a také nejkontroverznější adaptace románu však nevznikla ani pro televizi, ani pro filmové plátno, nýbrž pro rozhlas. Na svědomí ji měl autorův téměř jmenovec – režisér Orson Welles. Ten pro americkou stanici CBS připravil rozhlasovou inscenaci odvysílanou 30. října 1938, což je zároveň den, který je v samotné knize uváděn jako den počátku invaze. Tato skutečnost spolu se sugestivním Wellesovým zpracováním, které bylo celé stylizováno do podoby živého zpravodajství z invaze (sám režisér v něm účinkoval v roli fiktivního reportéra), vedla k tomu, že mezi posluchači na řadě míst USA vznikla panika, protože uvěřili, že k invazi skutečně právě dochází.

Wellesovi tato rozhlasová inscenace přinesla jak řadu potíží s úřady, tak celosvětový věhlas a popularitu. Jednalo se o první zpracování fenoménu moci nově vznikajících masových médií, jejich schopnosti vytvářet klamné sugestivní obrazy, manipulovat realitu a ovlivňovat jednání a smýšlení velkých skupin obyvatel. Tedy fenoménu, který je nám dnes po téměř sto letech na jednu stranu již více než dobře známý, vůči kterému se ovšem na druhou stranu s rozvojem sociálních sítí či umělé inteligence zdáme jako společnost čím dál bezbrannější.

Pojďte s námi prozkoumat svět, v němž už skoro není možné odlišit fikci od reality. Svět, ve kterém nic nemusí být tak, jak se zdá. Náš svět.

Napsali o nás:
„Co pamatuju, hradecké Divadlo Drak ve svých vrcholných momentech dokázalo do hodiny vtěsnat – metaforicky – celý vesmír, aniž by se vzdalo samozřejmého hračičkářství a výsostného umění překvapovat všechny divácké adresy. K vrcholným momentům patří i novinka, jež měla v sobotu premiéru: strhující mnohovrstevnatá Válka světů.”

Petr Mareček, MF DNES, 13.5.2024

O dvanácti měsíčkách

Maruška žije v malé chaloupce se svou macechou a nevlastní sestrou. Ty se k ní nechovají vůbec hezky. Vrcholem pak je, když nebohou Marušku pošlou na mráz, aby jim přinesla třeba jahody: “A bez nich se nevracej!” Co si chudák Maruška teď počne? Venku zuří sněhová vánice, psa by nevyhnal a k tomu ten nesplnitelný, hloupý úkol. Každý přece ví, že jahody v lednu nerostou. Nebo už to nikdo dávno neví?

Tato inscenace pro nejmenší je zároveň sólovou příležitostí pro jednu z nejzkušenějších členek souboru. Ivana Bílková za léta svého působení v Divadle Drak spolupracovala s většinou významných režisérů, kteří naším divadlem prošli a formovali jeho tvář. Hrála v legendárních inscenacích Josefa Krofty (za všechny jmenujme například Prodanou nevěstu), do svých inscenací ji obsazovali Jan Borna, Jakub Krofta, Jiří Vyšohlíd či Tomáš Dvořák.

A na noze pevnina

Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se a tančit. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí. Jednoho dne se však něco přihodí a ona najednou tančit nemůže. Začne si všímat, co se hýbe a tančí kolem ní.

Dobrodružství imaginace a radosti ze hry, ve které se prolíná fantazie s realitou, může začít! Něžně dravý a skutečný příběh o radosti z pohybu pro děti a děti v nás.

Napsali o nás:

„Jazmína Piktorová se s publikem osobně seznámí ve foyer a odvede si ho do studia, díky svému kouzlu a důvěryhodnosti je okamžitě jejich, až má člověk strach, že se jí děti v dobré víře přimotají do akce. Inscenaci otvírá televizní šot, v němž se malá tanečnice svěří, že chce být baletkou. Scénou je pokoj se záclonami, všechno v ní má svou funkci a smysl. Pevnina v poetickém názvu je sádra na zlomené noze, což roztančené dívce brání nejen v tanci. Pohybové a taneční divadlo se potkává s lyrickou klauniádou, beze slov, přesto srozumitelnou. Pohotová výtvarnice několika tahy oživí degasovskou baletku, zaplaví scénu hmyzem, když Jazmínu trápí mravenčení pod sádrou, nebo z barev kouzelně rozpíjí světy vesmíru i fantazie. Zdánlivě jednoduchý nápad, ale s ohromným účinkem, tanečnice i malířka na sebe slyší, vnímají rytmus. Kdyby existoval měřič žasnutí, věřím, že malí i velcí by vykazovali stejnou hodnotu. Špalková a spol. sáhli do vlastních vzpomínek, a aniž by odkazovali na jakéhosi Tuláka po hvězdách pro nejmenší, v inspirované miniatuře, která šetří slovy, otevřeli vzpomínky i dospělým. A ve čtyřiceti minutách oslavili pohyb, tanec, divadlo a fantazii, na kterou může být handicap krátký.“ Petr Mareček, MF DNES, 25. 2. 2019

„A nakonec nejkrásnější, nejnevinnější, nejnajivnější a nejsmyslnější ve své kráse – naděje. Nevyčerpatelná, nezlomná, neomezená, čistá naděje dítěte. Žádné obavy, pochybnosti a omezení. Naděje, kterou jsme my dospělí mívali. Při sledování inscenací nabýváme dojmu, že není důvod, proč bychom v nás znovu neměli důvěřovat dítěti. Jedna silná připomínka, že divadlo a představivost přesahují jakýkoliv handicap.” Úryvek z recenze našeho vystoupení od dramaturgyně Stely Mišković na Mezinárodním festivalu alternativního divadla FIAT v Černé Hoře, srpen 2020

Knoflíková válka

Příběh o klukovské válce mezi dvěma vesnickými partami, která se však odehrává na pozadí války skutečné. Jak dětská hra zrcadlí svět dospělých a co o něm vypovídá? A co neustále živí vzájemnou nenávist, na jejíž kořeny už si nikdo ze zainteresovaných dávno nemůže pamatovat?

Pergaudův román „dvanáctého roku života“, jak své dílo autor sám tituluje, nabízí mnoho témat k reinterpretaci. Na metafoře malého klukovského světa plného bitev vedených na život a na smrt autor předkládá svědectví nejen své doby, ale v žabomyších sporech Loverňáků a Velraňáků vyjevuje obraz nesmyslnosti války, kterou ve skutečnosti nevedou generálové, ale obyčejná lidská slabost. Knoflík má ve světě Pergaudových hrdinů hodnotu života. A proto je také tou největší kořistí.

Skrze zdánlivě banální dětskou hru tak Pergaud svým čtenářům podává kritický obraz války, když pohledem naivního dětského válčení odhaluje oba její póly. Na jedné straně zarputilou touhu po identifikaci a obhajobě vlastních hodnot, na nichž stavíme představu o sobě samých a v konečném důsledku i svou identitu, na straně druhé však s ironickým nadhledem odhaluje její zbytečnost. Strefuje se do slabých míst ješitnosti člověka a pokouší hranice lidského ega. V tomto světle lze s trochou nadsázky Pergaudův román číst jako pacifistický manifest, jež s jistou podvratností hovoří jazykem svého největšího nepřítele, tedy jazykem války. (Pokračování textu…)

O bílé lani

Královskému páru se narodila dcerka, dali jí jméno Jitřenka. Byla hodná, hezká a rodičům by mohla dělat jen samou radost, kdyby se však nad ní nevznášela zvláštní hrozba. Do jejích šestnácti let na ní nesmí dopadnout jediný paprsek slunečního světla, jinak…A tak dal král vystavět zámek bez oken a dveří rozhodnut, že Jitřenku před paprsky uchrání. Jenomže beze světla se žít nedá… Bílá je barva nevinnosti, neposkvrněnosti, čistoty.

Z hlediska biologického je však bílá laň jedním z mnoha příkladů albinismu. Albíni jsou v živočišné říši (a ostatně i mezi lidmi) vzácností, ovšem za tuto výlučnost platí vysokou cenu. Jednak je jejich výrazné zbarvení činí samo o sobě bezbrannějšími a ve volné přírodě ohroženějšími, zároveň však jsou časté případy, kde je stádo nebo smečka pro jejich výlučnost odvrhne. Na druhou stranu jim bývají připisovány výjimečné, někdy až mystické vlastnosti. S bílou laní tomu není jinak. Stará myslivecká pověra například praví, že střelec, který uloví bílou laň, do roka zemře.

(Pokračování textu…)

O zlaté rybce

Kde jsou ta přání? Voda je vzala!

Autorská baladická inscenace vypráví pohádkový příběh o rybce, která výměnou za svobodu dokáže plnit přání, a o pošetilosti těch, kteří neví, co by si tak ještě mohli přát. Příběh, který už staletí děti i dospělé varuje před silou přírodních živlů, k nimž je radno se chovat s úctou. Vždyť voda dokáže obdarovávat i brát. A moře, to je hodně, hodně vody…

Scénograf a režisér Kamil Bělohlávek pro inscenaci vytvořil působivou minimalistickou výpravu inspirovanou přístavy a rybářskými bárkami, která je schopna bezpočtu proměn a dává vyniknout řezbovaným loutkám Jiřího Bareše.

Napsali o nás:

„Novinka O zlaté rybce, kterou v Draku coby debutant režíroval scénograf Kamil Bělohlávek, je přímočarou, úhlednou a úhledně odvyprávěnou potemnělou námořnickou baladou, kde podvědomě cítíme až v desáté řadě vůni přístavu, bídy a moře. Bělohlávek se spoluautorem, dramaturgem Tomášem Jarkovským, a skladatelem a textařem Markem Bělohlávkem vše točí kolem jednoduchého scénického nápadu s ohromnou průsvitnou polokoulí a čtyřmi stožáry s lany a plachtou. Od kapky vody se úsporně čaruje až k bouři, slaná voda je osudem starému rybáři a jeho ženě – semetrice, jimž veškerý zbídačený úděl vtiskl do každé vrásky řezbářský mistr Jiří Bareš. Ve dřevě ožívají neštěstí, krutost, pošetilost, citová bezbrannost, ale i hloupost, pýcha a lakota.“ Petr Mareček, MF DNES

Čertova babička

Co svět světem stojí, vládnou mu dobro a zlo. Jednou má navrch to, podruhé zase ono, záleží na těch, kteří jim zrovna slouží nejvěrněji.

Loutková inscenace pro děti od tří let na motivy pohádky bratří Grimmů vypráví příběh o třech dezertujících vojácích, kteří, aby unikli jistému trestu, podepíší smlouvu se samotným čertem. Ten jim věnuje svobodu a bujarý život plný těch nejsladších radovánek. Jenže kdejaký kluk i holka vědí, že s čertem to nikdy není jen tak, a že každá radost bez zásluhy něco stojí. Výměnou za zdánlivě bezstarostný život v přepychu se musejí naši tři hrdinové čertovi upsat, že mu po dobu sedmi let budou věrně sloužit. Pak jejich duše propadnou peklu docela. Poslední možnost záchrany před pekelnou věčností je uhádnout tři čertovy hádanky. Ale copak lze přelstít bytost ze všech nejmazanější? Naštěstí pro naše hrdiny na světě existují babičky! Dokonce i čert jednu má. A když se taková babička připlete do rohatých záležitostí, můžete si být jisti, že nic neskončí tak, jak si peklo naplánuje.

(Pokračování textu…)

Nedělání

Co se má dělat v neděli? Nedělat! A Nedělání v Labyrintu Divadla Drak je k tomu skvělou příležitostí. Spletité cesty mezi starými loutkami ožijí jednou za měsíc programem, který se nebude opakovat: výtvarné dílny, hrací koutky, čtení knížek, bojovky, krátká divadelní představení atd. V neděli 7. 2. 2016 od 14:00 do 17:00 nás čeká Nedělání s podtitulem Možná přijde i Vinnetou.

Nedělání / Možná přijde i Vinnetou
7. 2. 2016
14:00 – 17:00 program v Labyrintu (přijďte i odejděte kdykoli budete chtít)
17:00 představení VINNETOU, Jiné jeviště