Červená Karkulka / Червона шапочка

Byla jednou jedna holčička, která nosila na hlavě červený čepeček, a proto jí nikdo neřekl jinak než Červená Karkulka. Ta si jednoho dne doma do velké nůše sbalila všechno, co se do ní jen vešlo. Oblečení, něco na zub, pár drobností na památku a svůj vlastní příběh. Pak už se vydala na dalekou cestu do úplně cizího lesa.

Česko-ukrajinská inscenace klasické pohádky, která je dobře známá dětem i dospělým v obou zemích. Hrají ji dva herci. Marina žije v Kyjevě, Petr v Divci. Teď se sešli v Hradci (což není ani trochu na půl cesty), aby společně vyprávěli stejný příběh. Jenže Marina mluví ukrajinsky a Petr česky. A každý z nich zná ten příběh trochu jinak. Zdá se, že aby se dobrali šťastného konce, nezbyde jim, než se nějak domluvit.

Napsali o nás:

„Zpracování známé pohádky perfektně ukazuje, jak jednoduché vlastně je, abychom se mezi sebou domluvili, kolik toho máme společného, a vlastně ani ty rozdíly nejsou nepřekonatelné. Je až dojemné pozorovat, jak děti s cizím jazykem vůbec nemají problém, hercům napovídají a celou pohádku bedlivě sledují od začátku do konce.

Červená Karkulka je perfektním případem, jak kultura a divadlo může propojovat.“

Veronika Švecová, loutkaronline.cz, 1.7.2022

Expedice: Má láska!

Bílý ostrov září. Ztracený uprostřed ledového oceánu vydává světlo, přestože to nikdo nevidí. Právě teď, když sedím ve Stockholmu a píšu tyto řádky, obklopuje Bílý ostrov záře. Nikdo to nevidí. Ale ostrov září dál.

Inscenace vychází z knihy Expedice: Můj milostný příběh švédské autorky Bey Uusmy. Vydává se po stopách tříčlenné pionýrské expedice inženýra Andréého z roku 1897, která se neúspěšně pokusila dobýt severní pól s pomocí horkovzdušného balónu. Tento dobrodružný příběh se dočkal řady zpracování včetně toho filmového ve snímku Let Orla, který byl nominovaný na Oscara. Na českých jevištích se však objevuje vůbec poprvé. Skrývá v sobě romantického ducha objevování a objevitelství, tragiku lidských osudů, které se předčasně završily kdesi v polární pustině, nenaplněnou osudovou lásku i řadu úsměvných, groteskních momentů souvisejících se samotným záměrem expedice. Vždyť koho by napadlo chtít dosáhnout severního pólu zrovna v balonu?

Tvůrcům inscenace, hostujícímu režiséru Filipu Homolovi a scénografu Robertu Smolíkovi, se tragikomická povaha příběhu stala inspirací pro vznik konceptu založeného na výrazné vizualitě kombinující prvky klauniády s obrazivostí loutkového a objektového divadla, který společně s dominantní hudební kompozicí slibuje sugestivní divadelní zážitek.

Napsali o nás:

„Režijně nápaditá a koncepčně přesná, vtipná a svými výtvarnými nápady nebývale zábavná inscenace Expedice: Má láska hostujícího režiséra Filipa Homoly a scénografa Roberta Smolíka je doplněna všudypřítomnou atmosférickou hudbou Kora et le Mechanix a vyznačuje se velmi vyrovnanými hereckými výkony.“  Veronika Bednářová, reflex.cz, 16. března 2022

“Citlivost je definujícím prvkem zachycující esenci inscenace. (…) Kromě precizně utvářené atmosféry se stejně citlivě zachází i s loutkovým ansámblem. Dominantou jsou primárně dřevěné loutky a objekty, přičemž každá proprieta funguje jako čitelný, zástupný symbol – ať už jde o mileneckou dvojici, několik verzí horkovzdušného balonu, tři hlavní hrdiny nebo třeba i polárního medvěda.  Královehradecká inscenace Expedice: Moje láska kromě toho, že senzitivním způsobem oživila vzpomínku na tuto událost, tak ji obohatila o půvabný obraz toho, jak opojnou moc umí mít láska, za níž jsou lidé ochotni nejen jít světa kraj, ale položit vlastní život.” Veronika Holečková,17. ledna 2023, divadelni-noviny.cz

Slož si

Který zvuk na který položit, aby to vonělo? Co a po kom komu říct? Jak vysoká je odměna pro toho, kdo se hluboce zaposlouchá? Který z klíčů otvírá tajemnou kostku? A co (kdo) je v ní? Slož si je inscenace určená nejmenším dětem, která se vydává po stopách velké záhady jménem hudba. Co to vlastně hudba je? A jak vzniká? Proč některé zvuky jednou vnímáme jen jako ruch nebo šum, zatímco jindy se zničehonic začnou stávat hudbou? Vydejte se s námi na dobrodružnou cestu od prvního nádechu po první koncert. Na cestu, na jejímž začátku není nic než zmatek, zatímco na konci čeká společná skladba, živý koncert, divadelní obraz hudby.

Napsali o nás:

„Čtyři performerky prozkoumávají žluté krychle vybavené audiotechnikou a pozvolna vtahují do hry publikum. Děti mohou hádat zvuky. (…) Fascinovaně sleduji gejzíry dětské imaginace napěchované do scénáře. Čtveřice performerek přeskupuje krychle do všech myslitelných tvarů, přitom na ně bubnuje, klape víky. Nuda se zakazuje. I vlastní tělo poslouží jako hudební nástroj, když na to přijde.” Veronika Boušová, divadelni-noviny.cz, 27.06.2022

R.U.R. 2.0

Co by se stalo, kdyby se podařilo zcela nahradit lidskou práci stroji? Jak by se to podepsalo na člověku samotném? Co by z jeho lidství vlastně zbylo? Neztratilo by tím lidstvo jeden ze základních smyslů své existence?

(Pokračování textu…)

Kašparův zvěřinec

Z tradičního lidového loutkářství čerpá inspiraci inscenace Blanky Luňákové, režisérky a autorky v jedné osobě, a přivádí na jeviště postavu slavnou a proslulou: Kašpara.

Kašpar je „známá firma“, ví se o něm, že kamkoli zavítá, tam není nouze o legraci. Protože je to však nejenom chlapík veselý, ale taky vykuk a filuta, je jasné, že to s tou legrací nebude jen tak. Tentokrát má namířeno do lesa, aby zvířátkům, která tu žijí, nabídl spoustu lákavé zábavy. Medvěd Brtník je šťastný, že má konečně kamaráda, všichni se radují a dovádějí. Nikoho nenapadne, že Kašparovy úmysly možná nejsou tak úplně čisté…

Říká se, že v nejlepším se má přestat – to se ale zajíčkovi, lišce, krtkovi ani dalším rozdováděným lesním obyvatelům vůbec nechce, a tak se dostanou do pořádné šlamastyky. Taky se ale říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Díky prožitému dobrodružství zvířátka pochopí, že nemusí být všecko takové, jak se na první pohled zdá, a že pravý kamarád je ten, komu na nás doopravdy upřímně záleží.

Výprava Ireny Marečkové vychází z klasických maňáskových veseloher, umožňujících hercům a jejich loutkám pořádně se vyřádit způsobem zdánlivě neslučitelným – drsně a něžně zároveň.

foto Milan Hajn

Napsali o nás:

„Z prezentace Draku stojí za pozornost jistě Kašparův zvěřinec, který se svými kolegy nastudovala přespolní příslušnice cechu (členka plzeňské Alfy) Blanka Josephová-Luňáková. (…) Loutkářsky je bajka bohatě propracována, zvláště cirkusová čísla typu proskočení ohnivým kolem či obligátní propichování uzavřené krabice, kam byl předtím umístěn účinkující, konkrétně zajíc.“ Jan Kerbr, lidovky.cz, 08.07.2021

Vernisáž – A co potom, Slone?

Daisy Mrázková – A co potom, Slone?

 30.1.2019 do 31.8.2019

Dne 29. ledna 2019 v 17.00 hodin v Labyrintu Divadla Drak

bude zahájena vernisáž výstavy malířky, ilustrátorky a spisovatelky, která zasáhla svou tvorbou srdce dětí i dospělých.

V pohádkovém příběhu A co potom Slone? odpovídá Slon na všetečné otázky dvou hrdinů, králíčka Jácíčka a Veverky z příběhu Haló, Jácíčku.

„Co se stane, až slunce zapadne úplně?“ napadlo Veverku.

„Nic. Mraky zšednou … hvězdy se objeví …,“ odpověděl Slon.

Právě tuto pohádku Daisy Mrázkové v roce 1977 uvedl Josef Krofta v Draku jako poeticky hravou inscenaci Haló Jácíčku, která dokázala oslovit nejmenší diváky.  Něžný a křehký svět blízký dětskému vnímání vedl k inscenacím dalších dvou pohádek Slon a mravenec a také Nádherné úterý čili slečna Brambůrková chodí po světě.

Daisy Mrázkovou a Divadlo Drak spojuje dítě jako čtenář a divák, proto mají k sobě mají pochopitelně velmi blízko a tak si od 29. ledna do 31.srpna 2019  můžete v Labyrintu Divadla Drak prohlédnout barevný svět knižních ilustrací, ale i volnou tvorbu Daisy Mrázkové, ale nejen to, poprvé bude představeno i loutkové divadlo, které autorka vytvořila pro své vnuky.

Daisy Mrázková má ve světě umění zvláštní postavení. V jejích obrázkových knížkách ilustrace a slovo vytváří dokonalou symbiózu. Obrazy mnohdy vyjadřují to, na co slovo nestačí. Každá kniha má trochu odlišný typ výtvarného vyjádření. Tvary a způsob kreseb se v jemných náznacích opakují a odkazují k sobě navzájem. V průběhu dvaceti let (1965 až 1982) vydala třináct dětských knih.

Svět její subtilní poetiky ukrývá i témata mnohem závažnější. Motivy spojené náznaky prvních přemýšlivých úvah nutí autorku ptát se po osudech dětí, zvířata, věcí a přírody vůbec. Jako by její tvorba nebyla určené jen dětem, ale i dospělým.

Hudební doprovod: Jiří Vyšohlíd, Pavel Černík

Děkujeme za laskavé zapůjčení děl panu Martinu Pávkovi.

Doprovodný program:

3.2.2019 – Komentovaná prohlídka výstavy – začátek ve 14.00, 15.00 a 16.00 hodin.

10.2.2019 – Nedělní ateliér / Barvy světa Daisy Mrázkové, 14.00 – 17.00 hodin

MIMOŇ

Planeta Mimo má jediného obyvatele. Ten tu žije spokojeně sám se sebou ve světě, který mu dokonale vyhovuje. Až do okamžiku, kdy se planeta začne z neznámého důvodu přehřívat, a jemu nezbyde než si hledat jiné útočiště. A jaké to bude dobrodružství, netuší v tu chvíli nejspíš ani on sám.
Inscenace vypráví příběh o chlapci trpícím Aspergerovým syndromem, ale jejím tématem je obecně jinakost a bohatství i nedostupnost vnitřního vesmíru, který si každý neseme v sobě a do něhož se dá zvenčí proniknout jen obtížně. A leckdy i zevnitř, vždyť největší záhadou jsme často sami sobě. Vnitřní vesmír hrdiny přibližuje inscenace divákům pomocí jeho deníkových záznamů, jejichž prostřednictvím lze nahlédnout do způsobu jeho uvažování. A také pomocí atmosférické, živě produkované elektronické hudby nebo velkoplošných projekcí vytvořených na základě dětských výtvarných děl.

„Mám rád modrou barvu. Uklidňuje mě. Dává mi pocit jistoty. Modrý svět je svět, který je v pořádku. Klidný, vyrovnaný, bezpečný. Modrá je dokonalá barva. Má tolik podob, tolik odstínů, k čemu bych vůbec potřeboval jiné? Tak například radost má barvu světle modrou jako obloha, smutek je tmavě modrý jako měsíční svit. Ale ne ten zlý, znepokojující smutek, který se zalyká. Modrý smutek je klidný, smířený. Vyvěrá z hloubek a v těch hloubkách zase mizí. A modrá radost zní tiše, nekřičí rušivými tóny, nedere se neurvale na povrch, netřeští, nejuchá. Drží se pěkně uvnitř a jemně se chvěje. Můj svět je modrý, protože je jenom můj. A je jenom můj, protože je modrý.“

Roku 1943 publikoval rakouský profesor medicíny Hans Asperger první studii vycházející z jeho pozorování „psychicky abnormálních“ dětí. Jeho práce však byla zapomenuta a pozornosti se jí znovu začalo dostávat až v 80. letech 20.století. Od té doby se používá termín „Aspergerův syndrom“.

Napsali o nás:

„S postavou Mimoně se úspěšně vypořádal Dominik Linka, který spojuje vedení loutky s promyšleným činoherním výkonem, kdy velmi přesně zobrazuje typickou autistickou řeč těla – tedy motorickou neobratnost, roztěkanost, potřebu uhýbat pohledem a mnohé další… V každém případě je inscenace dalším skvělým příspěvkem k porozumění autistické duši.“

Pavla Bergmannová, Hadrián, zpravodaj festivalu Divadlo evropských regionů, 2019

„Celá inscenace je prostoupena fascinující vesmírnou stylizací. Koho by neuchvátila galaktická hudba vznikající přímo na jevišti za pomoci nejmodernějších elektronických hudebních nástrojů, blikající modul na hlavě Mimoně nebo projekce, toho určitě osloví start rakety s prskajícími zářícími rachejtlemi… Královéhradecká inscenace tedy rozhodně není pouhým didaktickým podobenstvím o tom, jak se chovat k autistům.“

Veronika Švecová, časopis Loutkář 4/2018

„Inscenace, která se ze začátku jevila jako klimatická parafráze Malého prince s Gretou Thunbergovou v hlavní roli (té je mimochodem Aspergerův syndrom diagnostikován), se naštěstí vyvinula v kouzelnou odyseu o hledání bezpečného útočiště a porozumění. Drak přináší báječný příklad nenásilného edukativního divadla, které snad dětským divákům ukázalo, že bychom se ke všem lidem měli chovat trpělivě, chápavě a přátelsky.“

Věra Halamásková, zpravodajství z festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, www.loutkar.eu

Faust

V barokních kontrastech, rozkročené mezi fraškou a tragédií, pokleslostí a moralitou, představíme malé i velké divadlo světa, a stejně tak i malý a velký svět divadla.

V této unikátní inscenaci vytvořené u příležitosti šedesátého výročí založení Divadla Drak se představuje celý soubor divadla, který připomene kočovnické, jarmareční kořeny našeho divadla. A jaké jiné téma se více hodí pro oslavu loutkářského jubilea, než téma faustovské, které je s loutkovým divadlem neodmyslitelně spjato? Příběh doktora Fausta, který upsal svou duši ďáblu, se za staletí dočkal bezpočtu lidových loutkářských variací. K těm nejslavnějším – s úctyhodnými 273 reprízami – patří představení Johanes doktor Faust, které na prknech divadla Drak zinscenoval legendární Matěj Kopecký. Právě verze, jak ji podle loutkářských tradic, starých rukopisů a Matěje Kopeckého obnovil Prof. Dr. Jindřich Veselý, se nám stala východiskem pro inscenaci, která se odkazuje nejen k našim předchůdcům z řad kočovných lidových loutkářů, ale i k nejvlastnějším tradicím našeho divadla. Stylově v divadelním šapitó!

Inscenaci Faust je nyní možné vidět na DRAMOXU.

Napsali o nás:

 ,,A největší zážitky z festivalu? …………….a samozřejmě premiérový Faust z Draku: totální, mnohovrstevné divadlo, paměť i inovace jedné tradice, víc po duchu i liteře dle Goetha než očekávaného Matěje Kopeckého, to vše z dílny Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka. “

Vladimír Just,  Poznámky k DER 2018, 4 -17.9.2018, ročník 25,  Divadelní noviny, on line

 ,,Otevřená oslava jubilea a divadla-hry vůbec se tu organicky spájí s drakovskou parafrází Goethova světa zbaveného mystéria – příběh vlastně už dnes nikoho nezajímá, protože se chceme bavit, mít rozlet, prachy a vliv, když už máme a známe všechno. Jen pozor, Marlow Faustovi nepřipsal happy-end, a tak se inscenace (teď už lakonicky) vrací k populární tradici.”

Šárka Švábová, Letem světem Hradcem ( No.1), 4 -17.9.2018, ročník 25, Divadelní noviny, on line

Nonperfektně vod Matasa

Blízké setkání s legendárním výtvarníkem a scénografem Petrem Matáskem pohledem jeho studentky Terezy Venclové. Jedinečná výstava, která nemůže být jinde než v Divadle Drak.

Hudební host: Jan Matásek

Medová královna

Dědeček včelař pošle svou malou vnučku do úlu pro med. To ale není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Na cestě k sladkému pokladu je třeba překonat řadu překážek, naučit se pokoře a trpělivosti. Vnučka se postupně dozvídá, kde se takový med vůbec bere a jak jej získat. Dědeček jí pomáhá překonat strach a učí ji mluvit se včelami jejich řečí tak, aby si získala jejich náklonnost a snad i přátelství. Díky jeho moudrým radám, vlastní odvaze a pomoci jedné ztracené včely v nesnázích nakonec děvčátko přece jen pozná tajemství úlu, získá důvěru včelí královny a stane se dobrou včelařkou.