Spáčka a vřeteno

Trpaslík si stoupl na stůl, aby se jí mohl podívat do očí. „Spí,“ zopakoval. „Někdy na zemi. Někdy vestoje. Spí v kovárnách, s šídly v ruce, na stoličkách na dojení. Zvířata spí na loukách. I ptáci spali.“

 

K vyhledávaným a často zpracovávaným předlohám patří nepochybně Šípková Růženka: existuje řada verzí této pohádky, různá filmová zpracování, balet… Divadlo Alfa se rozhodlo jít na chronicky známou látku z úplně jiné strany. Chce totiž oslovit nejen děti z mateřské školy a z prvního stupně, ale také jejich rodiče. Proto se rozhodlo pro divadelní adaptaci literární předlohy populárního britského autora Neila Gaimana „Spáčka a vřeteno“. Název tak trochu odkazuje k Šípkové Růžence, ale jak už to u Gaimana bývá, příběh posouvá a překvapivě pointuje. Kromě Spáčky se v příběhu vyskytuje ještě jedna princezna: má dobrodružnou povahu a doprovázejí ji trpaslíci a známe ji z úplně jiné pohádky. A tahle druhá princezna se těsně před svatbou musí rozhodnout a vyrazit na nebezpečnou výpravu zachránit své i sousední království. V něm se totiž rozlézají šípkové růže, ale hlavně se od hradu šíří spavá nemoc a hrozí, že překročí hranice země…

Zeď aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou

Zeď je zcela ojedinělou světově ceněnou knihou, která dětem i jejich rodičům přibližuje léta 1948-1989, dobu komunismu a socialismu, kdy za „železnou oponou“ v Československu žili, pracovali a snili obyčejní lidé. Autobiografický příběh výtvarníka, ilustrátora a autora knih pro děti Petra Síse je o posedlosti hudbou a malováním, o vládě ideologie, tíze dějin a potřebě svobody.

Inscenace je hudebně vizuální groteskou a klade si za cíl přiblížit nejmladší generaci nelehkou dobu totality a vyvolat následnou diskusi s učiteli, rodiči nebo vrstevníky. Adaptuje celostránkové Sísovy ilustrace a černobílý komiks do mnohovrstevnaté scénická koláže, složené z animací, komiksu, dokumentárních filmových záznamů či originální hudby. Výsledkem je dynamický průřez čtyřicetiletou historií odkazující jak ke kruciálním dějinným mezníkům, tak i k hravým autobiografickým momentům nejen ze Sísova života, orámovaný autentickými rodinnými vzpomínkami obou protagonistů.

Za významný počin na poli kulturním získala inscenace výroční cenu města s názvem Hradecká múza 2019.

„Knížka Petra Síse je povinnou četbou pro děti (i jejich rodiče), které si myslí že svoboda je jednoznačně daná věc.” Václav Havel

„Je to má zpráva z minulosti a současně i varování, co by se mohlo opět stát. Zdi se stavějí pořád dál, ať je to v Izraeli, na mexické hranici nebo v Ústí nad Labem.” Petr Sís

Napsali o nás:

„Snad to byl záměr autorek Miřenky Čechové a Dominiky Špalkové, že ubylo imaginace a divadelních kouzel, aby inscenace vytvořená na míru drakovskému Studiu přehledně odvyprávěla dětem od 9 let i to, na co jsou slova krátká. Vznikla tak paradoxně divadelní ilustrace už tak svébytného komiksu.“ 

Petr Mareček, MF DNES, 2. 10. 2019

Budulínek

Budulínek neposlouchá, babička s dědečkem špatně slyší a liška zase slyší až moc…

Žil byl jednou jeden malý chlapec. Jmenoval se Budulínek. Rodiče již bohužel neměl. Zato měl ještě babičku a dědečka! A ti to s Budulínkem neměli ani trochu snadné. Budulínek je totiž vůbec, ale vůbec neposlouchal!

A tak není divu, že se jednoho dne dostal do pěkné šlamastyky, protože i přes varování svých prarodičů, aby nikomu neotvíral, vpustil do domu proradnou lišku. Ta nelenila a Budulínka unesla do své nory. Kdo ví, co by se s malým nezbedou stalo, kdyby dědeček, babička a soused hajný společně nevyrazili na záchrannou výpravu.

Tvůrci studiového představení respektovali dobře známou zápletku klasické české pohádky, nicméně ji originálně rozpracovali o řadu inovujících motivů. Téma poslouchání se v jejich podání netýká pouze neposlušného Budulínka či přecitlivělých ušisek záludné lišky, ale rovněž Budulínkových prarodičů, kteří naopak slyší prachbídně. Proč tomu tak je a k čemu všemu to v Budulínkově dobrodružství vedlo, odhaluje půvabná studiová inscenace, plná humoru, živé muziky a ryze loutkářských lahůdek.

Naivní divadlo Liberec bylo založeno v roce 1949 jako jedno z prvních profesionálních loutkových divadel v bývalém Československu. Jeho tvorba je zaměřena především na dětské publikum, od nejmenších diváků od 2 let po žáky ZŠ. NDL hraje na domácí scéně pro školy i pro veřejnost, se svými inscenacemi cestuje po celé České republice i do zahraničí. Kromě řady evropských zemí se představilo také v Číně, Hong-Kongu, na Tchaj-wanu, v USA, v Kanadě, Mexiku, Indii, Izraeli, Koreji či v Pákistánu.

www.naivnidivadlo.cz

O bílé lani

Královskému páru se narodila dcerka, dali jí jméno Jitřenka. Byla hodná, hezká a rodičům by mohla dělat jen samou radost, kdyby se však nad ní nevznášela zvláštní hrozba. Do jejích šestnácti let na ní nesmí dopadnout jediný paprsek slunečního světla, jinak…A tak dal král vystavět zámek bez oken a dveří rozhodnut, že Jitřenku před paprsky uchrání. Jenomže beze světla se žít nedá…

Bílá je barva nevinnosti, neposkvrněnosti, čistoty. Z hlediska biologického je však bílá laň jedním z mnoha příkladů albinismu. Albíni jsou v živočišné říši (a ostatně i mezi lidmi) vzácností, ovšem za tuto výlučnost platí vysokou cenu. Jednak je jejich výrazné zbarvení činí samo o sobě bezbrannějšími a ve volné přírodě ohroženějšími, zároveň však jsou časté případy, kde je stádo nebo smečka pro jejich výlučnost odvrhne. Na druhou stranu jim bývají připisovány výjimečné, někdy až mystické vlastnosti. S bílou laní tomu není jinak. Stará myslivecká pověra například praví, že střelec, který uloví bílou laň, do roka zemře.

(Pokračování textu…)

Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!

Byl jednou jeden pejsek. A byla jednou jedna fenka.

On celé dny hlídal svou zahradu, ona pobíhala na volno za jeho plotem, dokud ji její páníček hvízdnutím nezavolal domů.

A jak už to chodí, v životech nejen psích, ti dva v sobě i přes vysoké plaňky plotu, který je setrvale odděloval, našli postupně zalíbení. Jenomže ona nechtěla vlézt do cizí zahrady a on zase nedokázal opustit svůj dvorek.

Jak ji jenom nalákat dovnitř? Co kdyby… Ano! Tohle bude určitě fungovat! Předvede jí svou milovanou hračku: Maličký okruh staré zahradní železnice vykukující mezi trsy odrůstající trávy. A kdyby jen to! V jeho psí boudě, ne nepodobné malému nádražnímu depu, již stoupá kouř z komínu staré parní lokomotivy. Fenka přeskočí plot a už se s pejskem vozí po zahradě. Teď už mu neuteče. Teď už bude pouze jeho. A on její. Ale… ale co to? Proč na ni zase hvízdá ten její páníček? Copak jsme tu snad někde na nádraží? No vlastně jsme… Ale proč ji nakládá do auta? A kam s ní odjíždí? To ne! Teď ne! Tohle se teď přece nemůže stát!

Studiovou inscenaci připravil tým režisérky Michaely Homolové (autor Vít Peřina, výtvarník Robert Smolík a hudebník Filip Homola), který je podepsán také pod úspěšným představením pro nejmenší děti O beránkovi, který spadl z nebe. A právě s „beránkem“ se mohou „pejskové na trati“ určitě poměřovat. I tentokráte je totiž inscenace určena dětem ve věku od 2 let, je téměř beze slov a pro velmi malý počet diváků sedících přímo na dosah scény. Na speciálně upraveném jevišti vzniká postupně velká železnice a na ní se odvíjí příběh pejska, který se pro nalezení své psí kamarádky rozhodne překonat strach z neznáma a vrhne se po hlavě vstříc velkému vlakovému dobrodružství. Cestou za svou láskou navíc získá spoustu nových psích kamarádů, kteří mu při jeho pátrání pomáhají…

Ocenění:

FESTIVAL MATEŘINKA 2019:

Robert Smolík (scénografie)

Adam Kubišta, Filip Homola, Marek Sýkora a Antonín Týmal (kolektivní herecký výkon)

Vít Peřina (dramaturgie a autorství)

Michaela Homolová (autorský vklad a režie)

 

SPECTACULO INTERESSE 2019

Čestné uznání za vytvoření divadelního světa srozumitelného a blízkého nejmenšímu divákovi.

 

CENA ERIK za nejinspirativnější českou loutkovou inscenaci sezóny 2018-2019

CENA DIVADELNÍCH NOVIN za tvůrčí počin sezóny 2018/2019 v kategorii Loutkové  výtvarné divadlo – Michaela Homolová za režii inscenace

CENA DIVADELNÍ KRITIKY za rok 2019 – nominace v kategorii Scénografie roku (Robert Smolík)

Bílý tesák

Daleko na severu za časů zlaté horečky, v nehostinném místě a v drsné době, vyrůstá ze štěněte v dospělou šelmu Bílý tesák, kříženec psa a vlka. Od přírody má do vínku nadělenou divokost a nespoutanost, osud mu však staví do cesty překážky, které znamenají pro jeho svobodomyslnou povahu těžké zkoušky. Jak v nich obstojí? Podaří se mu neztratit na své cestě sama sebe?

Inscenace na motivy slavného románu Jacka Londona pracuje s principy tzv. live cinema, tedy snímání dění na jevišti kamerou, které je živě přenášeno na plátno.

 

Ocenění a nominace:

Cena Thálie pro Milana Hajna za herecký výkon v inscenaci „Bílý tesák” v kategorii Alternativní a loutkové divadlo.

Cena ERIK 2018 za nejinspirativnější představení sezóny.

Cena festivalu Skupova Plzeň za koncept inscenace Tomáši Jarkovskému, Jakubu Vašíčkovi a Antonínu Šilarovi.

Nominace na Cenu Divadelních novin v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo pro režiséra Jakuba Vašíčka.

(Pokračování textu…)

Tři siláci na silnici

V pohádkách je číslo tři odjakživa jedničkou. Král mívá tři dcery, zkoušky princů mívají tři úkoly a Děd Vševěd míval o tři zlaté vlasy více, nežli potkal Plaváčka.

Tři jsou i hrdinové naší nové inscenace. A co víc, jsou bratři, jak se patří! Jsou to totiž náramní siláci. Jenomže doposud svou sílu před okolním světem tak trochu ukrývali. Celý svůj dosavadní život totiž strávili doma. Doma u maminky.

Ta se o ně starala, prala jim, uklízela a báječně jim vyvářela. Tři bratři si žili, no jako ta prasátka v žitě. A ne a ne opustit rodné hnízdo. Jenže jednoho dne už jejich mámě došla trpělivost. Řekla jim, že musí vyrazit do světa. Na zkušenou. Když už jsou jednou tři bratři, jako z pohádky, tak se to od nich tak nějak očekává.

A jak už to tak v pohádkách bývá, napekla jim na cestu buchty a dala jim také několik rad. Nejdůležitější byla samozřejmě rada třetí a poslední: „Nezapomeňte, že nejsilnější budete pouze tehdy, když své síly spojíte!“ Jenže právě tuhle radu tři bratři nejspíše na odchodu neslyšeli, anebo jí neporozuměli. Protože sotva paty z domu vytáhli, okamžitě se každý vydal jiným směrem. Trvalo pak ještě nějaký čas, než se jejich cesty opět spojily a oni konečně pochopili, že společně se to lépe táhne.

A na noze pevnina

Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se a tančit. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí. Jednoho dne se však něco přihodí a ona najednou tančit nemůže. Začne si všímat, co se hýbe a tančí kolem ní. Dobrodružství imaginace a radosti ze hry, ve které se prolíná fantazie s realitou, může začít!

Něžně dravý a skutečný příběh o radosti z pohybu pro děti a děti v nás.

 

Napsali o nás:

„Jazmína Piktorová se s publikem osobně seznámí ve foyer a odvede si ho do studia, díky svému kouzlu a důvěryhodnosti je okamžitě jejich, až má člověk strach, že se jí děti v dobré víře přimotají do akce. Inscenaci otvírá televizní šot, v němž se malá tanečnice svěří, že chce být baletkou. Scénou je pokoj se záclonami, všechno v ní má svou funkci a smysl. Pevnina v poetickém názvu je sádra na zlomené noze, což roztančené dívce brání nejen v tanci. Pohybové a taneční divadlo se potkává s lyrickou klauniádou, beze slov, přesto srozumitelnou. Pohotová výtvarnice několika tahy oživí degasovskou baletku, zaplaví scénu hmyzem, když Jazmínu trápí mravenčení pod sádrou, nebo z barev kouzelně rozpíjí světy vesmíru i fantazie. Zdánlivě jednoduchý nápad, ale s ohromným účinkem, tanečnice i malířka na sebe slyší, vnímají rytmus. Kdyby existoval měřič žasnutí, věřím, že malí i velcí by vykazovali stejnou hodnotu. Špalková a spol. sáhli do vlastních vzpomínek, a aniž by odkazovali na jakéhosi Tuláka po hvězdách pro nejmenší, v inspirované miniatuře, která šetří slovy, otevřeli vzpomínky i dospělým. A ve čtyřiceti minutách oslavili pohyb, tanec, divadlo a fantazii, na kterou může být handicap krátký.“

Petr Mareček, MF DNES, 25. 2. 2019

„A nakonec nejkrásnější, nejnevinnější, nejnajivnější a nejsmyslnější ve své kráse – naděje. Nevyčerpatelná, nezlomná, neomezená, čistá naděje dítěte. Žádné obavy, pochybnosti a omezení. Naděje, kterou jsme my dospělí mívali. Při sledování inscenací nabýváme dojmu, že není důvod, proč bychom v nás znovu neměli důvěřovat dítěti. Jedna silná připomínka, že divadlo a představivost přesahují jakýkoliv handicap.”

Úryvek z recenze našeho vystoupení od dramaturgyně Stely Mišković na Mezinárodním festivalu alternativního divadla FIAT v Černé Hoře, srpen 2020

Nákupní košík
Košík je prázdný!
Pokračovat v nákupu