Divadlo prvního okouzlení – recenze inscenace Tichohoří Gumák
O inscenaci Tichohoří Gumák v režii Jiřího Ondry z Divadlo Drak uvedené na 8. Přehlídce nového divadla pro děti ve Vratislavi píše Wiesław Kowalski.
Není snadné psát o představení, které se vymyká většině nástrojů, jimiž divadelní kritika obvykle operuje. Nejsou zde postavy, jejichž osudy bychom mohli sledovat. Není zde konflikt, který by bylo třeba vyřešit. Není zde dokonce ani příběh v tradičním slova smyslu. A přesto zůstává pozornost nejmladších diváků po celých třicet minut soustředěná s intenzitou, kterou by mohlo závidět mnoho inscenací určených staršímu publiku.
Tichohoří Gumák
Tichohoří Gumák, uvedené v rámci 8. Přehlídky nového divadla pro děti ve Vratislavském loutkovém divadle, je zážitkem vystavěným z na pohled jednoduchých prvků: světla, pohybu, rytmu, materiálu a přítomnosti. Tvůrci se nesnaží dětem vysvětlovat svět. Místo toho vytvářejí podmínky pro jeho objevování.
Právě to je jedna z největších předností inscenace. V době přesycené podněty, neustálým vysvětlováním a edukováním téměř každé dětské aktivity nabízí představení něco překvapivě odlišného. Nevnucuje významy. Nepodsouvá hotové interpretace. Nevede diváka za ruku. Umožňuje mu dívat se.
Jevištní prostor funguje jako laboratoř představivosti. Předměty se neustále vymykají svým každodenním funkcím. To, co se zdá být obyčejnou součástí vybavení, se za okamžik stává součástí nečekané vizuální kompozice. Materie žije vlastním životem. Posouvá se, otáčí, svítí, rezonuje. Děti tyto proměny pozorují s fascinací typickou pro objevitele, kteří ještě nevědí, že by svět měl fungovat podle určitých pravidel.
V tomto smyslu připomíná inscenace spíše návštěvu pohyblivé galerie současného umění než klasické divadelní představení. Jednotlivé obrazy se objevují a mizí, aniž by bylo nutné logicky zdůvodňovat jejich přítomnost. Jejich hodnota nevyplývá z místa v ději, ale z intenzity zážitku, který vyvolávají.
Zvláště zajímavé je, jak tvůrci přistupují k nejmladšímu publiku. V divadle pro děti se často setkáváme se dvěma krajnostmi: buď s přehnanou opatrností, nebo s agresivní animací. Tichohoří Gumák volí třetí cestu. Diváky neinfantilizuje, ale ani od nich neočekává předem dané reakce. Herci zůstávají otevření přítomnosti dětí, reagují na jejich spontánnost, ale neproměňují představení v sérii interaktivních atrakcí.
Takový přístup vyžaduje značné jevištní vědomí. Barbara Jarkovská Humel, Milan Hajn a Dominik Linka se nesnaží za každou cenu získat pozornost publika. Nevytvářejí vztah prostřednictvím přehnané expresivity, okázalých gest či pro část dětského divadla typického „hraní na dítě“. Místo toho nabízejí soustředěnou přítomnost. Díky tomu mezi účinkujícími a publikem vzniká zvláštní druh důvěry.
Foto: Tomáš Roček
Stejně důležitým protagonistou inscenace je zvuk. Hudba zde neplní ilustrativní funkci. Nekomentuje dění ani neposiluje emoce. Stává se rovnocenným partnerem obrazu. Někdy vede dění, jindy jej zastavuje, nebo vytváří prostor pro soustředění. Podobně funguje světlo, které scénu pouze neosvětluje, ale spoluvytváří dramaturgii představení.
Největší dojem však vyvolává tempo inscenace. A možná spíše odvaha tvůrců neustále zpomalovat. V kultuře navyklé na rychlé střídání obrazů a nepřetržitou stimulaci působí takové gesto téměř radikálně. Představení si opakovaně dovoluje momenty zastavení, očekávání a pozorování. Děti tyto pasáže nevnímají jako prázdnotu. Naopak – právě tehdy je jejich soustředění nejzřetelnější.
Nejpřesvědčivějším argumentem ve prospěch této inscenace pro mě však nebyla samotná režijní koncepce, ale reakce nejmladších diváků během vratislavského uvedení. Pozoroval jsem děti, které by v tradičně chápaném divadle pravděpodobně velmi rychle ztratily o dění na scéně zájem. Tady tomu bylo jinak. V jednu chvíli několikaměsíční chlapec sedící blízko herců sledoval pohyb jednoho ze scénických objektů téměř hypnotickým soustředěním. Několik dalších dětí reagovalo na změny světla a zvuku s přirozenou zvědavostí – ne proto, že by je někdo vybízel k aktivitě, ale proto, že představení dokázalo probudit jejich pozornost. Právě v těchto reakcích se nejlépe ukazovala hodnota inscenace.
Při pohledu na chování mladého publika bylo možné nabýt dojmu, že se představení dotýká něčeho velmi prvotního. Nestojí na porozumění, ale na prožívání. Nevyžaduje znalost kulturních kódů ani schopnost sledovat vyprávění. Otevírá prostor, v němž lze jednoduše být – dívat se, poslouchat a reagovat.
Možná právě proto je Tichohoří Gumák zajímavé i pro dospělé. V určitém okamžiku přestává být představením pro děti. Stává se připomínkou způsobu nahlížení na skutečnost, který většina z nás už dávno ztratila. Způsobu osvobozeného od potřeby vše okamžitě pojmenovávat, klasifikovat a hodnotit.
Divadlo pro nejmenší bývá někdy vnímáno jako okrajová forma performativního umění nebo jako edukativní doplněk repertoáru institucí. Inscenace Divadla Drak ukazuje, že může být plnohodnotnou uměleckou událostí. Ne proto, že by podlézala dospělému publiku, ale proto, že důsledně buduje vlastní scénický jazyk a zůstává věrná jeho logice.
Tichohoří Gumák nevypráví příběh. Nabízí něco mnohem obtížnějšího – zkušenost prvního okouzlení. A to se v divadle stává mnohem vzácněji než dobrý příběh.
