Žabák hrdina

Režisér Miroslav Vildman společně s dramaturgem Janem Dvořákem prosazovali do dramaturgie divadla tituly moderní dětské literatury a jedním z příkladů je právě i inscenace Žabák hrdina. Loutkový swingový muzikál, k němuž napsal svou vůbec první scénickou hudbu herec a dvorní skladatel Draku Jiří Vyšohlíd. Autorky hry Gabriela Nová se tu nechala inspirovat motivy hry Toad of Toad Hall britského spisovatele a dramatika A. A. Milnea, jenž dosáhl světové proslulosti díky cyklu knih Medvídek Pú (Winnie the Pooh).

Zpívej klaune

Inscenace Zpívej, klaune! pro nejmenší děti byla první režií Jana Borny v Divadle Drak. Vznikla ve spolupráci se scénografem Petrem Matáskem a textařem, básníkem, spisovatelem a kabaretiérem Janem Vodňanským a hudebním skladatelem Jiřím Bulisem. Scénář této inscenace situované do cirkusového prostředí se na začátku zkoušení skládal z devatenácti vět, které tvořily základní kostru příběhu. Ty potom Borna spolu s herci rozvíjel na jevišti, ohledával možnosti jednotlivých situací, až vznikl definitivní tvar. Inscenace počítala s přímou interakcí diváků v hledišti a okouzlovala svou hravostí. Poprvé v historii Divadla Drak získala hlavní cenu na festivalu Mateřinka.

Zlatovláska podle M.D.Rettigové

Inscenace je stále na repertoáru!

Zlatovláska režiséra Josefa Krofty tematicky navazuje na úspěšnou inscenaci „Jak si hrají tatínkové.”

Tentokrát zastihneme skupinu mužů jako mistry kuchařského umění v kuchyni restaurace. Jeden z kuchtíků se začte do pohádky o Zlatovlásce a připálí cibulku. Dál se známý příběh odehrává jak se patří a se vším všudy. Kouzelného hada umožňující králi rozumět řeči zvířat, ochutná i jeho sluha Jiřík. Aby si zachránil život, vypraví se hledat zlatovlasou pannu mezi hrnce, mixery, vařečky, pekáče, mlýnky na maso. A jaká je Zlatovláska ? Prostě k nakousnutí !

Aktérům nechybí ani humor, ani kuchařská zručnost. A tak se během hledání zlatovlasé krasavice vaří a smaží ostošest. Inscenace bude určena nejen dětem, ale i dospělým. Slibujeme vám typické i netypické divadelní vůně i zážitky.

Inscenace získala Grand Prix na XVII. mezinárodním festivalu loutkových divadel v polské Toruni a ocenění Počin roku na přehlídce České divadlo 2009.

Zlatovláska

Inscenace Kainarovy Zlatovlásky se stala dalším důležitým mezníkem z hlediska vývoje jevištního výrazu divadla. Oblíbenou, leč dobově poplatnou Kainarovu předlohu Krofta s Jiřím Vyšohlídem razantně upravil, zbavil řady naivních motivů a tento pohádkový námět interpretoval jako tragickou, emotivní výpověď o životě a smrti, která se svým pojetím blížila až antické tragédii. Dramatické jádro inscenace přitom tvořil rivalský vztah Krále a Jiříka, kteří zde oproti jiným interpretacím byli vyloženi jako vrstevníci, sokové (nejen) v lásce. Miloslav Klíma pak tuto interpretaci uvádí do ještě hlubších souvislostí: „Jako v každém mýtu dohromady tvoří jednu lidskou bytost. Spor a dramatický zápas příběhu je tu v tom, která ta poloha člověka bude mít navrch.“
Na emocionální účinnost inscenace měl nezanedbatelný vliv další charakteristický rys drakovských inscenací, který ve Zlatovlásce dosáhl prozatímního vrcholu, a tím bylo kolektivní, ansámblové herectví. Tomu nahrávalo jak scénické řešení prostoru, kdy kolem centrálního objektu určeného pro loutky vznikl otevřený prostor společné hry všech herců, tak princip kolektivního vypravěčství stylizovaného pod taktovkou Jiřího Vyšohlída do podoby voicebandu. Aby byly podmínky pro tuto souhru a společné zaujetí tématem co nejpříhodnější, zavedl tehdy Krofta takzvané přípravné inscenace. Před zkoušením samotného vybraného titulu se sbíral textový či písňový materiál, který byl zpracován formou pásma nebo revue.

Všechno lítá, co peří má

Inscenace Všechno lítá, co peří má (2001), byla v pořadí druhou z cyklu klauniád určených nejmenším dětem (po Jé! Kdo to je? z roku 1998) a zároveň tou nejvýraznější. Svým domácím i mezinárodním úspěchem se zařadila mezi vůbec nejslavnější inscenace v celé historii divadla. Krofta se Zákosteleckým ji postavili na jednoduché zápletce, kdy trojici miminek uletí balónek a ona se snaží si pro něj všemi možnými způsoby doletět. Scénografii vévodil objekt, naddimenzovaný dětský kočárek schopný bezpočtu proměn, doplněný o ikonické batolecí kostýmy pro trio herců-klaunů. Inscenace obdržela řadu cen na různých mezinárodních festivalech, Drak ji uvedl na pěti kontinentech, dočkala se bezmála 500 repríz a na repertoáru divadla zůstala celých 15 let.

Unikum – Dnes naposled!

Inscenace Unikum – Dnes naposled! se inspirovala prostředím cirkusu, které režiséra Kroftu dlouhodobě přitahovalo, a odvolávala se na tradice ruské avantgardy, která čerpala z lidové podívané je jejích různých podobách. Polský teatrolog Henryk Jurkowski o ní pro almanach divadla k jeho 30. výročí napsal:
“Představení mělo, nehledíme-li na loutkové výstupy v cirkusáckých číslech, doslova herecký charakter. Mezi herci však byla také loutka Naděje, a byla dokonce ústřední symbolickou postavou. Tato loutka byla vlastně figurínou, nikdo ji neanimoval, nanejvýš přenesl z místa na místo, a přece se na ni soustřeďovala pozornost všech. Bylo tomu tak díky chování herců, kteří hráli víru v její život…Scénická postava zosobněná loutkou existuje jakožto projekce lidských emocí. Její život je dán hercovou vírou. Hercova práce spočívá v neustálé orientaci na loutku, kontaktu, pomocí něhož sugeruje její život…”
Inscenace původně vznikla v podstatě na objednávku vládnoucího totalitního režimu, který si přál, aby divadlo nějak oslavilo výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Krofta s dramatikem Plachetkou ji však opatřili celou řadou kritických společenských tónů a její vyznění bylo ve skutečnosti úplně opačné. Tím také předznamenala jiné – již vysloveně apelativní inscenace Draku v čele s legendární Písní života. Paradoxem tehdejší doby pak je, že tato oslavně-neoslavná inscenace posléze pomáhala šířit věhlas Draku na západě, včetně zájezdu do USA.

Tři zlaté vlasy děda Vševěda

Při tvorbě inscenace Tři zlaté vlasy děda Vševěda oslovil Josef Krofta ke spolupráci Ivu Peřinovou, legendární dramatičku neodmyslitelně spjatou s Naivním divadlem Liberec. Zároveň došlo v tehdejším nastavení Draku k neobvyklému prohození tvůrčích dvojic, kdy Jakub Krofta připravoval s Petrem Matáskem inscenaci Ledová nevěsta a Josef Krofta naopak Tři zlaté vlasy vymýšlel s Markem Zákosteleckým. S ním pak ještě vytvořil celou řadu dalších inscenací, zejména po odchodu Petra Matáska, kdy v divadle zůstal už jen jeden stálý scénograf. Marek Zákostelecký v rozhovoru se Zorou Vondráčkovou pro divadelní ročenku vzpomínal na přípravu inscenace takto:
“V rámci příprav jsem dělal asi čtyři modely, poslední byl v měřítku 1:2, protože se muselo vyzkoušet, co projekce dokážou…Režisér přišel s tím, že by inscenace měla vypadat jako filmy od Méliése. Nejlepší nám připadalo použít kulisy z rodinných loutkových divadel. V tom nám hodně vyšlo vstříc chrudimské muzeum loutek. Kulisy se vyfotily a udělaly se z nich koláže, které se promítaly.”

Inscenace byla nominována na Cenu Alfréda Radoka 1998 a na tu též cenu byl nominován i Marek Zákostelecký za její scénografii. Zároveň obdržela cenu Erik pro nejinspirativnější loutkářskou inscenaci roku.

To je nápad

Inscenace To je nápad vycházela z autorského scénáře režiséra Jana Borny, který vznikl na motivy populárních kocourkovských legend. Ty mimochodem původně vznikly v ústní lidové slovesnosti, ale již v 17. století se prvně objevují v knížkách lidového čtení, odkud se dostaly až do literatury (viz např. Kronika města Kocourkova Ondřeje Sekory, či Princezna Pampeliška Jaroslava Kvapila). Drakovskou verzi kocourkovských legend pak Borna koncipoval přímo pro Jana Pilaře a Borise Šlechtu, ostřílené letité členy souboru nadané darem imaginace a improvizace, což dokonale souznilo s proklamovanou inspirací duchem středověkého divadla a komediantské lidové zábavy, k níž se inscenace hlásila. Pro spolupráci pak Borna oslovil ještě své osvědčené spolupracovníky, vedle scénografa Petra Matáska se jednalo o autora písňových textů Jana Vodňanského a autora hudby, legendárního brněnského skladatele a Bornova přítele Jana Bulise.

Tajný deník Adriana Molea

Tajný deník Adriana Molea v režii Jakuba Krofty, inscenace vycházející z populárního bestselleru Sue Towsendové, byl druhým pokračováním cyklu zaměřeného na dospívající publikum Vyskočit z dětství. Krofta s chutí využil situací nabízených předlohou, jejíž fabuli však maximálně zredukoval, a vytvořil svěží, energickou inscenaci plnou gagů a humorných hlášek, která skvěle komunikovala (nejen) s publikem, kterému byla primárně určena a která se stala ve své době takřka kultovní záležitostí. Přispěla k tomu i dynamická scéna Marka Zákosteleckého tvořená točnou stylizovanou do podoby gramofonové desky, kterou doplňovaly jen jednoduché stavby, s nimiž se dalo bleskově manipulovat. Svůj nezanedbatelný podíl na úspěchu inscenace měla i hudba Jiřího Vyšohlída, resp. jeho úprava hitů švédské kapely ABBA, které také Tajný deník – jinak přenesený do současnosti – jediné spojovaly s dobou vzniku předlohy.

Šípková Růženka

Inscenace Šípková Růženka se opírala o klasický balet Petra Iljiče Čajkovského. Scénář vycházel z úpravy jeho libreta a Čajkovského hudba v inscenaci zněla prakticky neustále, ať už v původní orchestraci, nebo úpravě Jiřího Vyšohlída. Růženka dosáhla naprosté formální vytříbenosti, maňáskové scény byly loutkářsky brilantní, ale především udivila neobvyklým obrácením perspektivy. Děj pohádky, který se obešel zcela beze slov, se totiž odehrával v zákulisí divadla během představení Čajkovského baletu, jehož fragmenty mohli diváci vidět jako stínohru na zadním prospektu scény, zatímco maňásci v zákulisí s humorem parodovali romantický příběh. Miloslav Klíma však zároveň upozorňuje: „Vedle pasáží lyrických jsou tu scénky parodické, potkává se tu humor s poezií. Volný sen uvolňuje zábrany. Proměny zdánlivě stabilní scény pomocí světel a pootáčení zdají se být nevyčerpatelné, protože na nečekaných místech a v nečekaných podobách se zjevují loutky, které se snaží důsledně držet pohádkový příběh, ale nemohou si odpustit svou přirozenost, která je vede k výkladovým komentářům, žánrovým posunům i zvýrazněné lyrice. Přitom rytmus představení nediktuje Čajkovského hudba, ale princip hry a hravosti, který nad jednotlivými situačními příležitostmi vykvétá ve fantazijní variace, které budí dojem, že nemusí nikdy skončit.“ Nonverbální povaha inscenace zároveň přispěla k její všeobecné srozumitelnosti, která jistě měla – vedle samotných nesporných uměleckých kvalit – svůj podíl na mezinárodním úspěchu inscenace. Šípková Růženka se tak mimojiné stala historicky první titulem v historie divadla, se kterým vycestovalo na hostování do USA.