Historie Divadla DRAK

Jak to celé začalo?

Historie profesionálního loutkového divadla v Hradci Králové se píše od roku 1958, kdy bylo založeno nejprve pod názvem Hradecké (a později Východočeské) loutkové divadlo, k němuž v roce 1968 přibyl i akronym DRAK (divadlo rozmanitosti, atrakcí a komedie či podle jiného výkladu divadlo radosti, atrakcí a kouzel). Během prvních let své existence divadlo nedisponovalo vlastní budovou, a hrálo tak kupříkladu v sále královéhradeckého muzea nebo na četných zájezdech. Svou stálou scénu otevřelo až v roce 1963 v budově bývalého Studentského domova.

Zakladatelská éra divadla je spjata s osobou prvního ředitele Vladimíra Matouška, který vytvořil základ souboru a přivedl do Hradce první významné osobnosti v čele se svým pozdějším nástupcem, dramaturgem Janem Dvořákem. Ten posléze vedl divadlo coby ředitel či umělecký šéf od roku 1965 až do roku 1980 a stal se stěžejní osobností nejen historie Draku, ale českého loutkového divadla obecně.

Svou první inscenaci, Kouzelné pantoflíčky podle hry Karla Drimla, uvedlo divadlo v premiéře 16. 2. 1959. Tvorba prvních sezon byla ovlivněna omezenými produkčními možnostmi souboru bez stálé scény. Divadlo se tak soustředilo především na inscenování drobnějších, provozně méně náročných hříček, s nimiž bylo možné snadno cestovat. Tato etapa vývoje položila především personální základ vznikajícího uměleckého souboru.  Celá řada z jeho prvních členů spojila s Drakem svůj osud na dlouhá desetiletí a stali se klíčovými aktéry zrychlujícího se rozvoje divadla.

Hledání svébytného inscenačního stylu Draku v tomto období je spjato se dvěma výraznými režijními osobnostmi. Jiří Středa obohatil repertoár o neloutkářské tituly, určené původně dospělým. Do divadla navíc přivedl výtvarníka a posléze šéfa výpravy Pavla Kalfuse, s jehož jménem a nezapomenutelnými výpravami je tato etapa taktéž neodmyslitelně spojena. Miroslav Vildman soubor rozšířil o svého spolužáka z DAMU Jiřího Vyšohlída, který pro jeho inscenaci Žabák hrdina (1968) zkomponoval svou vůbec první scénickou hudbu. Vildmanovy novátorské inscenace zajistily divadlu respekt a obdiv nejen mezi loutkáři, ale i napříč celou divadelní veřejností.

První skutečně přelomovou inscenací v historii Draku byla Pohádka z kufru (1965) režiséra Miroslava Vildmana. Konfrontace moderní klauniády herců s topornými dřevěnými marionetami na drátě a jejich vytržení z tradičního iluzivního rámce zdůrazněním divadla jako hry znamenaly ve své době naprostou senzaci. Ještě mnohem dále v prozkoumávání divadelnosti a metaforického využití výtvarných objektů zašel Josef Krofta inscenací Aby děti věděly (1972), kde byly loutky nahrazeny předměty denní potřeby a pro loutkové divadlo i divadlo pro děti se otevřely zcela nové perspektivy.

Divadlo Drak si bylo od počátku své existence vědomo komediantských kořenů sahajících až k fenoménu kočovných loutkářů, během necelých čtyř let vznikl triptych inscenací vycházejících z lidových loutkářských námětů. Johanes doktor Faust (1971) Matěje Kopeckého, byl přímo spjatý s obrozeneckou tradicí, inscenace Jak se Petruška ženil (1973) zase vycházela z odkazu tradičních maňáskových rakvičkáren a konečně Enšpígl (1974) s jedinečnou výpravou Františka Vítka připomněl typ lidového šprýmaře.

Vrcholné období Draku je neodmyslitelně spjato s osobou režiséra Josefa Krofty, respektive s působením legendárního tvůrčího týmu ve složení Josef Krofta (režisér), Petr Matásek (scénograf) a Jiří Vyšohlíd (herec a skladatel). Už jejich první společná Drakovská inscenace, Popelka (1975), získala cenu na Světovém festivalu loutkového divadla v Moskvě a brzy následovaly další inscenace, které originalitou scénického řešení překonávaly ty předchozí a dále posouvaly svébytný a nezaměnitelný inscenační jazyk tehdejšího Draku. Když pak tvůrčí tým doplnil ještě dramaturg Miloslav Klíma, dosáhlo divadlo vrcholu svých sil, dalece přesáhlo rámec loutkového divadla a vydobylo si světové renomé.

V letech 1977 a 1978 vznikla v Draku dvojice inscenací, s nimiž se divadlo posléze vydalo za oceán a poprvé navštívilo americký kontinent. První z nich, Šípková Růženka, se opírala o klasický balet Petra Iljiče Čajkovského. Děj pohádky, který se obešel zcela beze slov, se odehrával v zákulisí divadla během představení Čajkovského baletu, jehož fragmenty mohli diváci vidět jako stínohru na zadním prospektu scény, zatímco maňásci v zákulisí s humorem parodovali romantický příběh. O rok později vznikla inscenace Unikum. Dnes naposled! inspirovaná prostředím cirkusu, které Kroftu dlouhodobě přitahovalo. Zlatovláska (1981) představila další charakteristický rys Drakovských inscenací – kolektivní, ansámblové herectví. V inscenaci Píseň života (1985) je všemi prostředky zdůrazňováno téma manipulace. Prodaná nevěsta (1986) pak stála na originální hudební úpravě Jiřího Vyšohlída, který veškeré árie rozepsal pro sbor.

Vznik inscenace Mlýnek z Kalevaly (1987) měl komplikovaný průběh. První verzi divadlo vyhodnotilo jako nedostatečně zdařilou, a došlo proto k jejímu kompletnímu přepracování, druhá verze měla mezinárodní úspěch. Královna Dagmar (1988) pak vznikla ve spolupráci s dánským divadlem z Odense. Petr Matásek pro ni vytvořil jeden ze svých nejslavnějších scénických objektů, kinetickou skulpturu trojúhelníkového profilu, která připomínala loď.

Josef Krofta během svého téměř čtyřicetiletého působení v Draku vytvořil více než 50 inscenací. Na jednu z prvních, Popelku (1975), dodnes upomíná dřevěné obložení sálu hlavní scény divadla. I když v 80. letech získal Krofta mezinárodní věhlas a začal stále častěji pracovat a vyučovat také v zahraničí, v Draku přesto dál tvořil jedinečné inscenace. S mimořádným Pinokiem (1992) divadlo po letech znovu hostovalo v USA a řady ocenění se dostalo i mnohým dalším. Dvě ceněné inscenace nastudované v novém tisíciletí (Jak si hrají tatínkové, 2005, a Zlatovláska podle M. D. Rettigové, 2009) má divadlo na repertoáru dodnes.

Další režisérská osobnost divadla, Jan Borna, zanechal po svém relativně krátkém působení v Draku (1989-1992) výraznou stopu. Jeho první inscenace Zpívej, klaune! (1988) získala hlavní cenu na festivalu Mateřinka. Událostí se pak stalo uvedení dvojinscenace Mysterií Buffa (1990) podle Daria Fo, které znamenaly jedinečnou hereckou příležitost pro dvě stěžejní herecké osobnosti Draku, Vladimíra Marka a Václava Poula. Jeho poslední režií v Draku byla expresivní a básnivá Kráska a zvíře (1990) založená na vizuálních symbolech podpořených výraznou hudbou Jiřího Vyšohlída.

Díky mezinárodnímu úspěchu inscenací Draku rostl v zahraničí zájem o spolupráci s režisérem Josefem Kroftou a scénografem Petrem Matáskem. Josef Krofta proto využil proměny společenských poměrů po sametové revoluci a v roce 1993 inicioval vznik Mezinárodního institutu figurálního divadla. Krofta jeho založení pokládal za praktický doklad „nezbytnosti studia, výzkumu, hledání nové umělecké tváře divadla pro děti tak, aby bylo schopno splnit své novodobé poslání“. V současné době institut funguje jako vzdělávací a výzkumné divadelní centrum.

Historie mezinárodních spoluprací Draku sahá až do 70. let (Jánošík, 1975). Návrat svobody však znamenal příležitost k daleko intenzivnějšímu rozvíjení mezinárodních vztahů, což vedlo ke vzniku celé řady projektů. První z nich, Babylónská věž (1993), vznikl v koprodukci s francouzským Institut de la Marionette a pražskou DAMU, světovou premiéru měl v Charleville-Mézières. Po Babylónské věži následovaly další projekty, aby pak toto intenzivní období vyvrcholilo v roce 2001 projektem Mor na ty vaše rody!, který vznikl ve spolupráci s Japan Foundation.

V roce 1995 přichází do Draku jako stálý režisér a později umělecký šéf Jakub Krofta, čímž začíná nová etapa vývoje divadla. Kroftu do divadla brzy následoval i jeho klíčový spolupracovník a spolužák, scénograf Marek Zákostelecký. V Draku začali společně rozvíjet novou poetiku, která se opírala o autorský přístup k divadlu pro děti a mládež.  Nejvýraznější linií jejich tvorby se staly klauniády určené nejmenším dětem, inscenace Jé! Kdo to je? (1998), Hopla! Kukla pukla! (2002) a O pejskovi a kočičce (2007). Absolutní triumf pak znamenala nonverbální klauniáda Všechno lítá, co peří má (2001), která se zařadila mezi nejslavnější inscenace v historii divadla. Inscenace obdržela řadu cen na různých mezinárodních festivalech, Drak ji uvedl na pěti kontinentech, dočkala se bezmála 500 repríz a na repertoáru divadla zůstala celých 15 let. Cyklus inscenací pro dospívající, jenž byl ve své době naprosto jedinečným dramaturgickým počinem, nesl název Vyskočit z dětství a jeho jádro tvořil triptych různorodých inscenací: Alenka zamilovaná (2004), Tajný deník Adriana Molea (2006) a Carmen 20:07 (2007). Mimo hlavní dramaturgické linie tvorby dua Krofta – Zákostelecký, klauniády pro nejmenší a inscenace pro dospívající, ovšem stojí pozoruhodná inscenace Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky (2002), tematicky mnohovrstevnatá a minimalisticky přesná v práci s inscenačními prostředky, jimž ze scénografického hlediska vedle projekcí a stínoher dominovaly originální prosvícené loutky.

Období kolem roku 2010 bylo v Draku ve znamení převratných změn. S divadlem se v roce 2009 rozloučil legendární režisér Josef Krofta i dlouholetá a zároveň první porevoluční ředitelka Jana Dražďáková. Nahradila ji nová ředitelka Eliška Finková, která si s sebou přivedla dramaturgyni a posléze uměleckou ředitelku Dominiku Špalkovou. Divadlo se také po letech opět otevřelo hostujícím režisérům a jeden z nich, Jakub Vašíček, se po Jakubovi Kroftovi a Markovi Zákosteleckém, stal novým kmenovým režisérem a uměleckým šéfem divadla, od sezóny 2014/2015 pak v Draku působí v autorském tandemu s dramaturgem Tomášem Jarkovským.

Zároveň se v roce 2010 divadlo rozrůstá o budovu Labyrintu. Otevření budovy disponující studiovou scénou, interaktivní laboratoří a výstavními prostory vedlo k obnovení činnosti Mezinárodního institutu figurálního divadla a rozvoji vzdělávacích, výstavních či rezidenčních programů.

V roce 2013 uvedli režisér Jiří Havelka a scénograf Marek Zákostelecký němou grotesku Poslední trik Georgese Mélièse, poctu světu kouzel, filmu a imaginace, která je inspirována životním příběhem tohoto průkopníka kinematografie. Havelka se Zákosteleckým se tématem zabývali několik let a nakonec se rozhodli inscenaci uvést v Draku, kde dokonale využili jak hereckých dispozic souboru, tak jedinečných kvalit technických složek divadla. Vytvořili magickou inscenaci, která udivuje vynalézavostí v nakládání s divadelní iluzí, podmanivou atmosférou, technickou brilancí, rafinovaností příběhu i dokonalou stavbou jednotlivých gagů. Posbírala řadu prestižních ocenění u nás (ceny Divadelních novin, Erik a další) i v zahraničí a je zvána na festivaly po celém světě.

Na jaře roku 2015 se obě budovy Draku i prostranství před divadlem, na němž vyrostl kopulovitý bílý Dóm, proměnily v Komenského Labyrint světa. Stalo se tak v rámci unikátního interaktivního projektu autorů Dominiky Špalkové, Ondreje Spišáka a Tomáše Žižky, který spojoval divadlo, výtvarnou instalaci, výstavu a společenskou hru. Vycházel z principů imerzivního divadla, kdy se z diváků stávali poutníci pohybující se imaginativním světem. Každý si přitom mohl zvolit svou vlastní jedinečnou cestu a na ní stejně jako Komenského poutník na vlastní kůži poznávat a zakoušet rozličné stavy či navštívit hrad Fortuny.

V roce 2016 získal Jiří Vyšohlíd cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla. Do Draku nastoupil jako člen hereckého souboru, jímž zůstal dodnes, v roce 1968. Brzy se stal také dvorním skladatelem divadla a korepetitorem. V roce 1992 si poprvé vyzkoušel také režii, když pro Drak vytvořil hudební inscenaci Nalaďte si vidličku určenou nejmenším dětem. K režírování se pak příležitostně vracel, jako režisér hostoval i v zahraničí a v Draku vytvořil dalších pět inscenací. Velmi výrazná byla maňásková shakespearovská groteska Hamlet (2004) a úspěchy na mezinárodních festivalech sbírala inscenace Štěně nebo špenát? (2005). Zcela legendární se však stala Černošská pohádka (1999), která vydržela na repertoáru divadla neuvěřitelných 20 let.

Režisér Jakub Vašíček vytvořil v autorském tandemu s dramaturgem Tomášem Jarkovským v Draku již více než 12 inscenací. Jako první byla uvedena hudební inscenace o touze letět za Sluncem Ikaros (2013), následoval dobrodružný příběh o cestě za snem Amundsen kontra Scott (2014), inscenace na motivy klasických pohádek pro nejmenší diváky A do třetice všeho.. (2015) nebo příběh o proměně kruté princezny z pohádek Tisíce a jedné noci Princezna Turandot (2015). Dvě zatím nejvýraznější inscenace tohoto tvůrčího tandemu spojuje motiv bílé barvy. Obě byly nominovány na Cenu Divadelních novin, Bílý Tesák (2018) pak získal cenu Erik pro nejinspirativnější loutkářskou inscenaci sezóny. Inscenace O bílé lani (2016), je pohádkovým podobenstvím o lásce a bolesti, ze které se rodí radost, převedeným do podoby scénického koncertu. Opírá se o verše Jana Skácela zhudebněné Jiřím Vyšohlídem, který za svou mimořádnou hudbu k inscenaci obdržel prestižní Cenu divadelní kritiky.

Bílý tesák (2018) podle slavného dobrodružného románu Jacka Londona je inscenací kombinující principy loutkového divadla s live cinema, tedy divadelním žánrem využívajícím živé projekce. Její inscenační princip je založen na rozvíjení (často kontrastního) vztahu mezi divadelním obrazem nebo situací vytvářenou na jevišti a filmovým obrazem zprostředkovávajícím subjektivní pohled hlavního hrdiny. Kamera se tu stává vlastně loutkou, již je možno animovat či k ní zaujímat vztah, i když na rozdíl od tradičních loutek není nositelem významu to, jak vypadá, ale to, co vidí. V roce 2019 získal za svůj herecký výkon v této inscenaci Milan Hajn cenu Thálie.

Jako příspěvek k oslavám výročí 30 let od sametové revoluce vznikla inscenace Zeď, aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou (2019). Jde o autorský projekt režisérek Miřenky Čechové a Dominiky Špalkové o naději, ve kterou nesmíme přestávat věřit, na motivy stejnojmenné knihy Petra Síse.

Po celé dekádě ve vedení divadla se s koncem roku 2019 rozhodla odejít do důchodu ředitelka Eliška Finková a v lednu 2020 se stal ředitelem divadla dramaturg Tomáš Jarkovský. 

Více o novodobé historii divadla a jednotlivých divadelních sezónách si můžete přečíst v Magazínech divadla Drak: