Na koho to slovo padne! (prac. název)

Na počátku byla radost ze hry. Pak přišlo slovo, rodiče, paní učitelka (která je jinak fajn) a pravidla, a „bylo po ptákách“. Najednou měl každý nějakou roli a často se hrálo dokonce podle návodu. Ve hře i v životě. Role se mnohdy opakovaly a z her se stávaly rituály, zvyky a tradice. A tak tu s námi jsou a my je dodržujeme, protože tak se to přece dělá. Co na tom, že nikdo přesně neví, proč vůbec existují? Stačí se smířit s tím, že se sem tam objeví nějaký ten obřad. Třeba svatba strejdy Karla s tetou Hedvikou nebo když jsme tančili po špičkách kolem bubliny v koupelně, aby nepraskla. Říkají nám: „Choď normálně! Kam zas koukáš? Nešťourej se v tom!“ A pak sami tančí kolem ohně, zdobí mrtvé stromy a píšou křídou po dveřích. Kdo se v tom má pak vyznat? Vážné rozhovory ve velkých budovách se vedou divnou řečí a slova najednou přestávají znamenat to, co mají. Jenže co to vlastně je a kdo a kdy to tak určil? 

Inscenace pro děti od tří let a jejich doprovod od stejného autorského týmu, který v Divadle Drak v roce 2024 s mimořádným úspěchem uvedl inscenaci Tichohoří Gumák, sleduje fenomén dětské hry i to, jak její počáteční euforie kamení, když se zabydluje v dospělých kalendářích. Nenarativní inscenace, jež mimo jiné čerpá i z poetiky absurdního divadla, zve diváky do světa, kde se ze hry stává obřad a z komunikace výzva pro každého, kdo nechce věci nechat jen tak plavat. S výrazným využitím výtvarné a hudební složky tři herečtí badatelé se svými zkušenými kolegy přes techniku společně objevují, jak se lidé propojují, jak vzniká blízkost a jak se rodí rituály, které bez prvotní hravosti mnohdy ztrácejí na svém původním významu. Společně se tak naši průzkumníci zabývají i slovy a jazykem, který je pro dorozumívání velmi důležitý, ale někdy lidem spíše překáží a klopýtá. Pokusy o komunikaci často končí více či méně komicky a někdy je doslova radost s úsměvem pozorovat, když řeč nefunguje tak, jak má. A ten úsměv bývá očistný.